Když dali Kasabian 31. března na své stránky skladbu Vlad The Impaler
volně ke stažení, vypukla bouřlivá diskuze ohledně kvality nové desky.
Pozitivních reakcí bylo zoufale málo. Stejně tak jako těch negativních,
když 5. června vydali celé album. Kasabian je ten zvláštní druh kapel,
které i když vydají slabší desku, na tu novou se vždycky budu těšit.
Teď se to vyplatilo.
12 skladeb/52:06 (RCA/Columbia)
No dobře, tak Empire bylo možná trochu slabší a tak trochu po něm
zůstal ten zlověstnej hlad, ale netvrďte mi, že se jednalo zas o takovej
průser! Důvodů je několik – Stuntman, Empire, Shoot The Runner, Me plus
One. Poslední dva tracky tam bejt neměly, v tom s vámi souhlasím. Nad
tématem „geniálnost eponymního debutu“ by se dalo strávit pěknejch pár
hodin. Mladí rebelové, kteří svůj rodnej Leicester přenesli na hudební
mapu hned vedle Manchesteru.
Kasabian tak natáhli pomocnou
ruku těm, kteří svou zoufalost z Evil Heat od Primal Scream nebo Don’t Be
Affraid of Love od Lo Fidelity Allstars museli nějak ventilovat. Jestliže na
první desce byla rebelie, na druhé moralizování, na třetí to je tak, že
sedí s cigárem v koutku, nohy zeširoka rozkročený a tváří se, jako že
jim to je všechno jedno. Možná to je právě ten postoj, kvůli kterýmu jim
do prdele lezou i Oasis. Kasabian mají prostě větší koule, širší ramena
a míň toho nakecají. 
Empire byla fakt slabší deska a kdyby byl West Ryder Pauper Lunatic Asylum
vyloženě shit, nebylo by to vlastně nic neobvyklého. Tradiční křivka
mnoha UK kapel. Kasabian se ale svojí třetí deskou dostali opět do pozice
„lovely“ a říkat „mám rád Kasabian“ je zas o něco víc cool. Do
příště bych doporučil odprostit se od cajdáků jako Ladies and Gentleman
nebo Happiness, vždyť je to hrozný. Sentimentální verze Liama Gallaghera
nás neudiví, ale potutelně rozesměje. A já se svejm hrdinům smát fakt
nechci.
West Ryder Pauper Lunatic Asylum je zaručeně jejich nejrozmanitější
deska, což je důvod věnovat ovace Sergio Pizzornovi. Zatímco je úvodní
Underdog férovým pozdravem prvnímu albu, ve Where Did All The Love Go ja
jasně čitelný takový modifikovaný krautrockový rytmus, který už byl
použit třeba v Me plus One na Empire. A když už jsem u těch songů –
první kapela, která mě napadla při poslechu Vlad The Impaler, byly Beastie
Boys. Dost netradiční, dost ujeté a dost dobré. A jestli vám jde o to,
abych uvedl nejlepší song, musím zmínit Secret Alphabets. Kdyby The Stone
Roses nahráli další desku, jsem přesvědčenej, že by zněla nějak
takhle.
Nevím, kolik toho při nahrávání vychlastali, ale zabralo to. Koncepční
deska, která vás z kocoviny hodí do extáze a zase zpátky. Nic tu není
jako pěst na oko a jestli jo, tak jejich pěst na vaše oko. Baví mě ty
orientální smyčce, ty nadupadný riffy a beaty, baví mě ten namachrovanej
zpěv a zdrogovanej feeling z toho všeho. Pocit – „kudy chodím, to mi
patří“. Kasabian jsou zase tím zlobivým chlapcem, kterej vás má na
háku, ale ne proto, že je úplně blbej, ale proto, že ví jak na to.Ví, co
si vzít na sebe a co má říct. Chlapcem, kterej vyrůstal na hudební a
drogové kariéře Iana Browna. „I’m like Lucifer’s child, wild, acid
done,“ zpívají a já jim to věřím.
Napsat komentář