Tata Bojs: Kluci kde ste?

Zásluhy Tata Bojs na fazóně současné pop-music netřeba dlouhosáhle rozpitvávat, od dob Futuretra se tu ledacos změnilo a povětšinou to vzalo frajerskej směr. K přínosu Kluci kde ste? lze jen s pravou rukou na srdci konstatovat, že je takřka nulový. Z hlediska playlistu rádií se Tata Bojs zavděčili povedeným singlem Pěšáci – nenáročnou šablonou již mnohokrát zdestilovaného tvůrčího postupu, který za těch pár let kapánek zestárl a pod očima se mu vytvořily první vrásky.

Kaše bez vtipu

Koncepčně se deska neuzavírá do epického kokonu přístupného jen po úspěšném absolvování celé stáže stopáže, ale volně dýchá různorodým a zralým životem s tuberkulózou v inkubační době. Tak se z Tata Bojs na jedné straně stávají melancholičtí konstruktéři poezie všedního života, ale na ten druhý pohled jim to ne pokaždé vyjde.

Slovní sexshop zůstává i na Kluci kde ste? zachován, barevné hračičky všeho druhu umně vyskládané do větných regálů jsou servírovány sice s menší samozřejmostí, než jak bývalo u minulých elpíček zvykem, stále si však drží glanc a šmrnc, i když se silnou vrstvu pudru. Místy povedené náčrty zůstávají na mnoha místech nedokresleny (v NHL mám hokej, na mé zahrádkářské umění bych nesázel, do spalovacích motorů nejsem žhavej), holé věty zejí v melodicky silné produkci pedofilně obnažené, jakkoliv jsou úsměvné.

Pěšáci

Už jako kdyby pilotní singl asocioval dobrovolné „zakastování“ do hudební společnosti, které podtrhuje i dobromyslná a sympatická sebereflexe z Pěšáků: „Být Talking Heads, Pixies nemáme v plánu, jsme jen kapela lokálního významu.“ Zvukově kvalitní a muzikantsky řemeslně odehrané album prostě už nešokuje, nenutí tančit a pomalu přestává ztrácet i vtip. Jen si odpochoduje to svoje a au revoir. Tak snad brzo na viděnou na lepším místě a v lepším čase…