Kdo je Lukáš Pelc? Nechme ho, ať se nám představí sám…: „Považuji
se za univerzálního hudebníka-multiinstrumentalistu s dlouhodobě se
rozvíjejícím zázemím v oblasti sportu, filozofie a ezoteriky. Vnímám
tři skalní nepřátele na cestě do mainstreamového chřtánu: pasivitu,
povrchnost a rezignaci. Vedu své žáky a studenty po linii sebepoznání –
sebepřijetí – seberealizace – zdroj živený soukolím vnitřních
motivací. Předpokládám, že pesimismus je pouze chronickou nemocí
zhrzených idealistů. Odmítám alkoholovou socio-kulturu pro její
destruktivní vliv na schopnost vnímat druhého člověka a vyzdvihuji
možnosti konopného opojení ve smyslu šamanských strategií vnitřního
rozvoje při zachování bdělosti, koncentrace, aktivity a pevné sebekontroly.
Průběžně využívám některé jógínské a asketické principy. Cítím,
že vím, jak uprostřed neoliberálního pseudokapitalismu prožít kvalitní
plnohodnotný život v materiální skromnosti, a tuto cestu se snažím
nabídnout také žákům a studentům…“ Vstupme do jeho světa…
1. Jak byste sám sebe charakterizoval jako umělce?
Neptun na ascendentu ve Střelci, koncentrát stěžejních planet v prvním
domě, Venuše ve Vodnáři svírající trigon s Marsem ve Vahách nebo také
neutuchající basový proud country hudby, kterou mě mamka „Schovanka“
zahrnovala v mém prenatálním stádiu, abych se nakonec utrhl z pupeční
šňůry ještě před příchodem na svět. Když se rodiče pozastavují nad
nízkou mírou mé ambicióznosti, vždy to svedu na zdravé láskyplné
prostředí v rodině, které mě nyní nenutí kompenzovat citovou frustraci
přílivem veřejného uznání. Posledním duchovním učitelem po dlouhodobém
a intenzivním zkoumání ezoterní reality mi dosud byla kočka. Od té doby
vnímám jako cenné ono jití vstříc vlastní přirozenosti. Utvářet a
projevovat autentickou životní ideologii jakožto příklad humanistického
ideálu pro všechny bližní. Pokud byl Ježíš – jak jej nazírám –
mimořádně pokročilá inkarnace moudrého léčitele, předpokládám, že
neříkal „Pojďte a běžte mojí cestou“, ale „Pojďte, inspirujte se
ode mě ve jménu rozvoje vlastní individuality, ale poté běžte svou
vlastní cestou, neboť tak sami můžete nejlépe inspirovat druhé!“
Disponuji poměrně kvalitním zázemím v oblasti hudební teorie, historie
i praxe. Při muzicírování zpravidla následuji vnitřní výzvu „pokud
znovu, tedy jinak…“ Vážím si poctivé řemeslné stránky díla a všech
pracovitých kumštýřů, kteří mnohdy ve skrytu duše závidí bohémům
talent. Ve slabých chvilkách rozvíjím masochistickou vizi, že budu ve
třiadevadesáti lamentovat na smrtelné posteli nad nevyužitým potenciálem a
zodpovídat se vesmíru za mnohá obdarování, která vyšla vniveč, tedy
nikoli ve prospěch celku. Osciluji mezi rolemi vážného muže-manžela mnoha
závazků, které vyžadují zcela dospělý přístup (trojitý Kozoroh), mj.
při práci učitele, a umělecky nastaveným solitérem, který pracuje
s pestrou paletou duševního bohatství včetně mnohých světských
nečistot. Více či méně však důvěřuji svému životnímu scénáři a
alespoň čtvrtinu času se snažím neplánovat, resp. do něj vůlí
nezasahovat, a mým uspokojivým cílem je život sám. Schopnost myslet
v souvislostech využívám především k tvorbě nadhledu a dobrým
společníkem je mi v poslední době také sebeironie. Nicméně se považuji
za univerzálního hudebníka (folklór, folk, jazz, spirituály, pop) a
multiinstrumentalistu (basa, klavír, kytara, housle).
2. Kde u vás vznikla touha tvořit hudbu a proč? Co bylo tím
prvním impulsem?
Prvním impulsem byl vzdor pidi-houslisty vůči vážné hudbě ve snaze
vydobýt si prostor pro improvizaci. V devíti mi došlo, že největší
náboj má hudba, jež vzniká v danou chvíli, není předem daná. Má
prostor a zároveň vyžaduje citlivé, jemné nastavení vnímání toho
kterého hráče. Skládal jsem pro třídní rádoby art-rockovou kapelu,
přičemž mě múzy obvykle nejvíce obtěžovaly v těch nejméně vhodných
chvílích. Třeba při chemii. Na konzervatoři, když jsem složitě hledal
respekt ke kolegům kontrabasistům, mě velmi zaimponovala jedna mimořádná
osobnost v těle profesora Pavla Zemka Nováka, který vyučoval skladbu, a já
se s ním chtěl stůj co stůj potkávat. V té době navíc kulminoval můj
problém se zrakem. Jako tehdy plně odhodlaný jógínský aspirant jsem chtě
nechtě tajně využíval čas určený k meditaci pro komponování.
3. Žijete a tvoříte převážně v barokní krajině u Kuksu.
Jaký vliv má na vaši tvorbu?
U soch Ctností a Neřestí, když děti napodobovaly jednotlivé výrazy,
jsem nedávno pocítil hluboký odpor k sýrovému fenoménu při focení.
A to mám jinak kulturu sýrů nesmírně rád a zrovna teď s úsměvem
hledím do naší kozí ohrady s jarní představou prvních pokusů a la
mozzarela. Ale říkal jsem si, jak by mi bylo příjemné, kdyby mainstreamový
lid alespoň na malou chvíli opustil břehy sangvinické stylizace a tvářil
se tak, jak to kdo v tu chvíli skutečně má!?! Žiji v přesvědčení, že
se středověk démonizuje a renesance naopak populisticky glorifikuje. Baroko
mě dlouhodobě fascinuje afektovou teorií, zvukomalebností a především
kontrastem na všech úrovních. Mé první skladby pro sbor byly
v neobarokním stylu a tendence hledat zálibu v organické kulatosti mě
drží stále. Má žena je velmi štíhlá, přesto však kulatá. Má kulatý
hlas, úsměv, pohyb i vůni.
4. Jak předáváte své hudební zkušenosti mladším generacím?
Myslíte, že v dnešní době má barokní hudba mladým lidem stále
co říci?
Již šestým rokem vyučuji hudební výchovu. Jako učitel jsem poznal
prostředí základní, střední i ZUŠ. Svým studentům na rovinu říkám,
že pokud chtějí zažívat kýženou vnitřní kvalitu životního pocitu,
musejí se nejprve jistou kvalitou obklopit zvenčí. Barokní hudba může
jednoznačně přinést potřebnou ingredienci ušlechtilé, vznešené
kultivovanosti a zároveň uspokojit dnešního posluchače silným dynamismem,
rychlostí i cirkusovou virtuozitou. Respektuji vývoj trendů jako logickou
podobu působení naší kultury, ovšem snažím se v rámci omezených
možností podpořit zájem o hodnoty trvalé, prověřené časem. Žáci mě
obohacují tím, co jest aktuální, a já jim nabízím zejména to, co
společnost zpětně posuzuje jako hodnotné.
5. Jaké je vaše životní motto a co byste chtěl čtenářům
Nekultury vzkázat jako poselství?
Pesimismus je jen chronickou nemocí zhrzených idealistů… Vězte, že
alkoholové opojení vás okrádá o možnost vnímat člověka před vámi a
pokud si příjemný a sbližující večer nepamatujete, jako by nebyl.
Cestujte! Nejlépe jen s tisícovkou, sami a stopem, pro začátek třeba na
měsíc na Balkán. Cesta vám nabídne vše, co potřebujete, a zjistíte, že
svět není tak nebezpečné místo, jak by si „ochranitelské“ cestovky
přály, abychom si mysleli…!?! Reflektujte vše, co prožíváte! Genialita
deníkového snažení nabízí tři prožitky v jednom (zažiju, napíšu,
přečtu). Není možné skutečně Dávat bez schopnosti Přijímat, přičemž
obojí je možné jen ve stavu uvolněnosti. Když se vrhnete do náručí
konopné pohrouženosti, udržte koncentraci, bdělost a aktivitu. Můžete se
tak dostat výš, dál, blíže pochopit kontext a souvislosti světa jakožto
mozaiky, která dokonale zapadá a vykazuje princip akce a reakce. Je třeba
dvou, aby objevili Pravdu. Jednoho, aby ji vyslovil, a druhého, aby jí
porozuměl. Kéž nacházíte, co hledáte, kéž se vám dlouhodobě vrací, co
vkládáte, a kéž se nenecháte ukořistit smečkou šelem v podobě
životních nároků! Syndrom vyhoření na nás číhá na každém kroku a
bylo by nepokorné si myslet, že jsme z obliga. Mrkněte na „Prokletý
ostrov“, „Životy těch druhých“, „Tanec v temnotách“, „Prolomit
vlny“, „Kůži, kterou nosím“, „Slavíky v kleci“ a ještě alespoň
jednou na „Avatar“, abyste odhalili mnoho moudrých poselství, jež vám
napoprvé mohla uniknout?!? Třeba to, že naše západní společenství má
vzácnou schopnost dosazovat na vlivné pozice (vladař, šéf korporace,
politik, církevní představitel apod.) nevyzrálé prospěcháře, na rozdíl
od jiných – námi poražených kultur, které vědí, že je nanejvýš
perspektivní, aby jejich vůdce (náčelník, šaman, dalajláma…) měl
vrozenou, resp. rozvinutou spirituální inteligenci, a tudíž altruismus
takříkajíc v krvi. A pak si přečtěte „Strach ze svobody“ a
„Umění milovat“ od Ericha Fromma, „Proroka“ a „Zlomená křídla“
od Chálíla Džibrána a na závěr „Sidhártu“ od Hermanna Hesseho. Pak
už nehrozí, že by pro vás životní realita nebyla zdrojem vitality a že
byste se snad míjeli se všemi okolními zázraky!?! A ještě bych vás
chtěl poprosit o jednu maličkost. Nikdy neříkejte svému dítěti: „Jsi
normální!?!“
6. Co chystáte do budoucna? Jakými projekty se v nejbližší
době chystáte své příznivce překvapit ?
Chtěl bych hrát víc v kostelech a méně po hospodách. Plánuji pořad
komponovaných večerů s kontrabasem. Koloraturní improvizace na latinská
témata gregoriánského chorálu s harmonickým zázemím flažoletového
kontrabasu. Hudba bude průběžně prokládána silnými duchovními
příběhy.
Hudbu Lukáše Pelce jste mohli slyšet například ve dnech 1.-3. června a
v rámci barokního festivalu Theatrum Kuks ve dnech 24.-25. srpna
v barokním Kuksu.
Napsat komentář