Prodej bytu je zpravidla výhodnější než jeho pronájem

Ve skutečnosti se i za těmito výstupy realitního public relation skrývají snahy prodat. A přitom hypotéky stále klesají a při jejich výběru je stejně nutné hledět i na jiné ukazatele než jen na samotný úrok. Ten se banky samozřejmě snaží inzerovat co nejnižší a skutečné odměny si vyberou na souvisejících poplatcích (ať už se tváří jako seriózní a tím pádem drahá banka, nebo přívětivá a nízkonákladová konkurence). Zlatým pravidlem v těchto situacích zůstává: Ptát se, ptát se, ptát se. Pokud bankéř tvrdí něco zaručeného, klidně si od něj jeho slova nechte doložit písemně s jeho podpisem. V následujících desetiletích může mít takový papír cenu desítek i stovek tisíc, které klient zaplatí například při změně obchodních podmínek. A když se bankéř zdráhá svá slova doložit konkrétním činem, jakou mohou mít váhu?

Mýtus nemovitosti jako investice na stáří

Různé marketingové strategie většinou těží z toho, že každý spotřebitel řeší především své současné potřeby. Málokdo si sedne před čistý papír a s pomocí časové osy se zamyslí, jak může jeho život vypadat za pět, deset, dvacet nebo třeba padesát let. Málokdo si chce představovat, jak bude postupně stárnout, přijde o sluch či zrak. Přitom se noviny hemží zprávami, jak mohou být nemovitosti skvělou investicí na stáří. Bude však prostor na to řešit kromě cest za lékaři a ozdravnými pobyty také pronájem nakoupených bytů, vyhledávání podnájemníků, uzavírání smluv, řešení případných reklamací, oprav a slev z nájmu? Kdo z takové investiční nemovitosti vytěží ve skutečnosti nejvíce? Především ten, který ji důvěřivci prodá, a ten, kdo ji opraví.

Obvykle ve chvíli, kdy je cena nemovitosti splacena (zhruba 20–25 let), je nutné ji rekonstruovat. Nejen kvůli jejímu opotřebení, ale také pro stále se vyvíjející trendy bydlení a zvyšující se nároky na jeho komfort. Je dost těžké si představit, že ještě před 20–30 lety byly vcelku běžné byty nižší kategorie se společným záchodem pro několik partají a nikdo se proti tomu nebouřil. Dnes už k bytu patří vysokorychlostní internet, kabelová či satelitní televize, parkovací stání či garáž a dalo by se pokračovat nejrůznějšími spotřebiči (jak se asi budou dívat budoucí generace na mytí nádobí ve dřezu?).

Přitom po celou dobu nese odpovědnost za nemovitost, náklady s ní spojené především její majitel a zvlášť v částech roku, kdy se mu nemovitost nedaří pronajmout. Prodej nemovitostí a zejména prodej bytů je tedy z dlouhodobého hlediska výhodnější než jejich pronájem. Existují ovšem výjimky, a to zejména:

1. Jedná-li se o zrestituovaný, zprivatizovaný či zděděný byt či nemovitost (nízká či nulová cena).
2. Je-li cena nemovitosti výhodná a máte-li dostatek volných finančních prostředků na její nákup.
3. Jedná-li se o větší množství nájemních bytů nebo třeba kanceláří v jedné nemovitosti.
4. Bude-li cena ročního pronájmu nemovitosti vyšší než běžných 5 procent její hodnoty.

V takových případech by bylo naopak nerozumné se nemovitosti zbavovat nebo ji nepořídit. Opět s ohledem na to, o jak velký závazek se jedná, neboť nenápadně působící náklady na provoz včetně energií násobené dvanácti měsíci v roce už znamenají mnohem méně příjemné částky. Současně i zmíněná nutná rekonstrukce nemovitosti může návratnost vložené částky oddálit.

Přitom v případě prodeje nemovitosti je právě prodávající ten, který inkasuje největší finanční obnos bez dalších závazků a nákladů. Právě proto se realitní public relation snaží lidem namluvit, že koupě nemovitosti může být výhodnou investicí.