Fakt neznáš?
Co má proboha společného popová zpěvačka, legendární postava českého undergroundu a kapelník jedné z nejandrošovějších českých kapel? Víc než se zdá. Všichni tři sdílejí bohatý, často bolestný vnitřní život a schopnost své pocity zachytit na papíře. Na vás je odkrýt jejich identitu. Ten nejrychlejší vyhrává bezprecedentní výhru – dvě větrové bundy a krabičku žiletek.
1)
I teď se mi vybavuje zřetelně pach toho letního večera – spíše pachovůně. Vůně odjezdu, nejasného očekávání a skrytých nadějí. Na Florenc mě zaplaťpánbůh doprovázel bratr. Předtím mi vyrobil kartičku z tvrdého papíru, na které bylo napsáno „I´m sick – pankreas!“, a tu jsem měl neustále u pasu. Bylo to totiž po mém prvním docela vydařeném kolapsu.
Cestou mi bratr uděloval cenné rady a věnoval mi ještě nějakou studentskou průkazku, abych se dostal do hostelu. A přesvědčoval mě o tom, že jestli si myslím, že v tuto dobu seženu třeba v Benátkách ubytování, tak jsem blázen. Ale to jsem bral na lehkou váhu, protože jsem stejně ani netušil, co se se mnou bude vlastně dít…, a první cíl mé cesty byl Milán (bohužel).
Našli jsme autobus, takový ten téměř luxusní, s neutrální, příjemnou vůní. Už byla skoro tma, tam s oranžovými obrysy mizejícího slunce. Před autobusem ještě kouřil nějaký kluk s krásnou dívkou. Bratr toho kluka znal. Dali jsme se do řeči, vyšlo najevo, že ten mladík také doprovází svou přítelkyni na cestu, což mé napjaté srdce přijalo se šťastným povděkem, úlevou a zvědavou radostí. Neboť když jsem předtím uložil zavazadlo a vyhledal místo, kde bych měl strávit celou noc, zjistil jsem s úděsem, že moje sousedka by měla být vyzáblá, jako ze špatného dřeva vytesaná třicátnice s vyhaslýma očima, v slušivém kostýmu pěstěné úřednice, kterou zahalovala mystická zelená záře nádražních světel a nedefinovatelný mrak sebejistého parfému, vyvolávajícího úzkostné představy.2)
A co z toho, dosahuji-li občas zážitku nejvyšší slasti? To můžu rovnou pít rum nebo žrát LSD. Nemohu-li tento zážitek ani upevnit a udržet, nemohu-li z tohoto zážitku podat ostatním srozumitelně pochopitelnou a uchopitelnou informaci, je mne to jako člověka vůbec důstojné, honit se za takovou onanistní záležitostí? Což jsem tu od toho, abych – ať už jakoukoli cestou, ať jógovou nebo čistě intelektuální – si jenom hleděl nahonit svého spirituálního ptáka?
Což by nebylo podobné zacílení života přímo hanbou a čirou nedůstojností? Tak jako vím, že tu nejsem od toho, abych se opíjel, tak stejně dobře musím chápat, že tu nejsem proto, abych dosáhl jakéhosi blaha a slasti zvaného spasení, nirvána atp.
Že mi dosažení tohoto stavu „ulehčí život“, „umravní mě“, nebo že si dokonce získám jakési „zásluhy“, pro něž jsem lepší (či líp na tom) než ostatní lidi, – vždyť to 1) není vůbec pravda, 2) kdyby i byla, byla by to ta nejexemplárnější egocentrická hnojárna, ta nejpitomější past biologična, do níž bychom mohli upadnout. Jen tehdy by se tato situace kvalitativně změnila, kdyby u individuí nevázaných na biologickou formu existence, žijících na post-biologickém stupni vývoje, byla vytvořena možnost předávat takto dosažené poznání druhým individuím. Teprve pak by ten, kdo usiluje o osobní spasení a osobní dokonalé poznání apod., razil opravdovou cestu i pro všechny ostatní a jeho úsilí by bylo smysluplné, a nikoli sprostě egocentrické.3)
Všechno je zmatek. Chaos, blázinec, nepořádek. Sama v sobě se nevyzná. Vždyť vůbec neví, co chce. Je živa vzpomínkami na něho, který už je dávno pryč. Není. Snaží se nalézt. Nejde to. Den po dni dělá spoustu věcí, jenom aby překonala tu tíhu. Jenom jako. Lže si, klame se. Tápe. Má málo peněz. Ničemu nerozumí. Jde od věci k věci, ale nerozumí jim, takže si u každé musí udělat šipku k té následující. Tak se motá od šipky k šipce, až nakonec zjistí, že vedou dokola. Nad stůl, aby ji měla pořád blízko. Ještě má Kejklíře. A Svatého Jana na Patmu. Ti nikde nevisí. Jsou na půdičce. Bylo-li by možné vrátit čas, jak (a co) by se změnilo – ona, on, oni. Všechno by bylo jinak, to je asi logické. Dostojevskij řekl, že nejvýhodnější výhodou člověka je, že může jednat nevýhodně. A Sartre napsal: Každý můj čin je svobodný, to však neznamená, že může být jakýkoliv, ba ani že je nepředvídaný. V kině viděla film o dětech. Byly tam spousty krásných zajímavých nápadů. Řešilo se hodně otázek. Rodiče nemocných a duševně narušených dětí se ptali, proč. Děti kreslily obrázky na téma domov. Aniž si to uvědomovaly, odhalovaly samy sebe. Vypověděly pravdu. Student, zabývající se defektologií, vyprávěl o dívce, která si kousala nehty a uštipovala oděv a vlasy, protože ji matka zavírala do tmavé komory, aby nepřekážela. Osmiletý chlapec nebyl schopen naučit se číst a psát. Nabývajícími roky se jeho schopnosti stále víc a víc oslabovaly. Nechápal.
Tak co, znáte je? Odpovědi nikam neposílejte. Spekulovat můžete v komentářích.
