Kniha o Alzheimerově chorobě pro děti

Příběh:

Příběh začíná zdánlivě nevinnou epizodou, kdy pradědečka Edu přivádějí domů příslušníci městské policie. Ne, že by něco provedl, jak si jeho pravnuk Honzík zpočátku myslí – je mu divné, že policisté pradědovi nenasadili pouta. Důvod je daleko prostší a nepochopitelnější zároveň. Děda Eda, jak se mu v rodině říká, prostě netrefil domů. Najednou si nemohl vybavit, kde bydlí a jak se ke svému domovu dostane...

Postupně se roztáčí kolotoč situací, v kterých rodina poznává, že s pradědečkem není všechno úplně v pořádku. Po rozpačitém váhání a následném vyšetření u odborníka je stanovena smutná diagnóza. Děda Eda trpí druhým stadiem Alzheimerovy choroby. Na rodinu padá tíseň, a to si ještě ani zdaleka neuvědomují, co všechno je v budoucích měsících a letech čeká. V nejistotě, která dědu Edu zachvacuje, se ale občas vynořuje pevný bod. Pravnuk Honzík. Nemoc jako by je ještě sblížila, semkla, protože je v jistém smyslu staví do podobných pozic. A tak se malý Honzík s vždy připravenými čokoládovými lentilkami stává pradědečkovým ostrovem jistoty.

Honzík už ví, že pradědečkova nemoc se nedá vyléčit. Ale nemoci by se přeci léčit měly, a tak v Honzíkovi dozrává přesvědčení, že spolu se svými kamarády začnou lék na dědovu nemoc hledat. A jednou... jednou se jim to přece musí podařit.

Jak kniha vznikla:

Ano, mohlo by se říct, že všechno začalo, když dědu Edu přivedla domů městská policie. Ale ve skutečnosti to začalo ještě dřív. Potkala jsem bývalého spolužáka, který v Ústí nad Labem založil komplex služeb pro seniory včetně oddělení specializujícího se na léčbu psychických poruch spojených se stárnutím. Vzájemně jsme si povídali o své práci, až mě vyzval, abych napsala knížku o lidech, kteří trpí Alzheimerovou nemocí. "Takovéhle téma?" vyděsila jsem se. "A pro děti?" "Právě pro děti," odpověděl. "Aby už ti malí věděli, co tahle nemoc znamená, a hlavně aby se nebáli mít své dědečky, babičky, pradědečky i prababičky dál rádi. I v případě, že touhle hroznou chorobou onemocní. A tak jsem se vydala do Seniorcentra MUDr. Petra Žižkovského, kde začal vznikat příběh o malém Honzíkovi a jeho pradědečkovi Edovi...

Knihu "Lentilka pro dědu Edu" jsem napsala na základě studia odborné literatury a následné stáže v ústeckém Seniorcentru. Nemohla by vzniknout bez odborné pomoci týmu MUDr. Petra Žižkovského a bez setkávání se s těmi, jichž se Alzheimerova nemoc bezprostředně dotýká. Všem těm patří můj velký dík.

Ivona Březinová

Ukázka z knihy Lentilka pro dědu Edu:

Honzík se nudil. Zvlášť když teď s dědou Edou už sami nesměli ven.

"Na co si dneska budeme hrát, dědo?" dorážel netrpělivě.

Děda dělal, že neslyší. Možná vážně neslyšel. Možná v tu chvíli zapomněl slyšet.

Na stole ležela tatínkova sbírka známek ve velkém koženém albu. Děda si známky začal prohlížet. Měl je rád, protože kdysi pracoval na poště.

"Na poštu! Budeme si hrát na poštu!" trklo Honzíka a vyskočil, aby ze zásuvky psacího stolu vylovil obálky. Byla jich tam spousta. Malé, velké, podlouhlé, některé měly předtištěné řádky pro adresu, a některé dokonce průhledná okýnka.

Za chvíli už to v obýváku vypadalo jako na poště. Honzík nejdřív myslel, že si budou hrát jenom jako, ale děda už vytahoval známky z alba jednu po druhé. Každou nejdřív olízl a trochu neohrabanými prsty ji přilepil na obálku.

"Já nevím, dědo," zarazil se Honzík. „Aby se táta nezlobil. Nešlo by to radši bez těch známek?"

"Bez známek se žádný dopis odeslat nemůže," prohlásil důležitě děda Eda a pak se rozkašlal, protože mu při tom mluvení jedna známka zaskočila do krku. Nakonec ji spolkl a zapil mlékem, které jim maminka připravila k svačině.

"Pravítko," zahuhlal pak nespokojeně.

Honzík ochotně přinesl dlouhé zelené pravítko.

"Pravítko, říkám!" obořil se děda Eda na Honzíka.

"Vždyť tohle je pravítko, dědo."

Děda Eda se zamračil ještě víc. Pak pravou ruku složil v pěst a začal jí bušit do známek na dopisech.

Rány do stolu vyprovokovaly maminku, aby vykoukla ze své pracovny.

"Copak děláte?" zeptala se.

"My si hrajeme na poštu, mami."

Děda dál zaujatě bušil do stolu. Chvíli vypadal docela spokojeně, ale potom na Honzíka znovu vyštěkl:

"Pravítko."

"Vždyť ho máš," ukázal mu Honzík, ale děda Eda netrpělivě zavrtěl hlavou.

"Myslí asi razítko," řekla maminka. "V pokojíčku přece máš dětskou tiskárničku, ne? Tak ji přines a hezky si hrajte dál," usmála se maminka a spokojeně se vrátila k svému počítači.

Honzík přinesl krabičku dětských tiskátek.

"Chceš Rumcajse, nebo Krtečka?" zeptal se dědy Edy, ale protože děda nic neříkal, rozhodl se nakonec Honzík pro vílu Amálku. Líbila se mu. Takovou holku by jednou chtěl za ženu. Jen by pořád nesměla sedět v pracovně u počítače a překládat knížky z jednoho jazyka do druhého.

Dědovi Edovi se víla Amálka asi taky líbila. Spokojeně ji namáčel do razítkovací barvy a vesele s ní bušil do známek na obálkách.

Jenže obálky brzy došly. To dědu Edu rozladilo. Ve vzteku začal známky z tatínkova alba lepit, kam se dalo. Na stůl, na lakovaný nábytek, na parkety, dokonce i na zeď. A dál nadšeně razítkoval. Chvíli Amálkou, chvíli Krtečkem a nakonec to u něj vyhrál vodník Česílko.

Jenže vtom se otevřely dveře a do pokoje vešel tatínek. Spatřil svoje drahé známky, které po léta sbíral, roztroušené po místnosti a opatřené veselými razítky a udělalo se mu mdlo.

Honzíkovi se pak taky udělalo mdlo. Z toho křiku, co nastal. Takhle rozzuřeného snad tátu nikdy neviděl. Křičel i na maminku, když mu řekla, že si měl album se známkami někam pořádně uklidit a nenechat ho válet na stole. A zlobil se na ni, že dědu s klukem neuhlídala.

K večeři pak bylo ticho. Škubánky s mákem a tichem. Večer dala maminka Honzíkovi tichou pusu na dobrou noc. Táta nedal žádnou. To už se dlouho nestalo. A děda Eda? Ten se měl nejlíp. Vůbec nechápal, proč se jeho vnuk tak rozčiluje. I to ticho mu možná bylo po chuti.

.:Rozhovor se spisovatelkou Ivonou Březinovou:.