Neznáš?
Zahřívací kolo:
Odemkl jsem dveře rozžal svítiplyn
veda na nocleh svůj pouliční stín
řek jsem pane pro nás oba to stačí
nebylo tu však už stínu po mém hráči
či to byl jen přízrak nebo sebeklam?
stál jsem nad svým každodenním lůžkem sám
bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Řekl jsem si zapomeň už na stíny
otvíraje týden staré noviny
kde jsem v pachu novinářské černi tona
uzřel velkou podobiznu Edisona
byl tu jeho nejnovější vynález
seděl v taláru jak středověký kněz
bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti
Kdopak je autor? Zřejmě někteří už víte. Vzpomínáte na základní či střední školu? Tam to je. Proto se nad tím nebudu moc pozastavovat. Ale jen si zas všimněte dvou pólů, s kterými si autor zahrává. Jak to vlastně je? Drtí nás těžký smutek, stesk a úzkost nebo krásná odvaha a radost? Jsem sice nad svým lůžkem sám, ale svět je plný nových vynálezů, vyvěrá naděje v civilizační posun. Rozpor mezi vlastní individualitou, vnitřními pocity a raciem, které je nezatížené, logické a hlavně neustále postupující vpřed…
Ale teď přichází na řadu ukázka z méně známého díla, ale o to větší soustředění vyžaduji. Tak pozor! Začínáme.
Ještě vlastně něco. Záměrně vynechám jména postav, abych vám to maličko ztížila a udělala hru o to napínavější.
Tak. Teď!
„Ještě,“ řekl.
Bledá jako zeď přisála se … znovu ke krvácející ráně slepičího hrdla.
Pak znovu a znovu pokračovala ve svém díle milosrdenství, které mělo strašlivý účinek. Z obličeje umírajícího mizela vráska za vráskou a jeho tvář nabyla opět zvířecí podoby.
Odpor, jejž pociťovala zprvu … při styku se starcovými ústy, ustupoval zvláštní rozkoši, kterou dosud nikdy nepoznala. Byla stále malátnější a malátnější a hleděla jako hypnotizovaná do očí, jež opouštěla mlha a do nichž se vracel znovu oheň.
„Co se se mnou děje?“ pravila chvějícím se hlasem.
Ten, který se prve svíjel v bolestech, vstal a uchopil dívku do náruče.
„Bojím se,“ pravila.
Nesl ji v náruči, skláněl se k jejímu panenskému tělu a vdechoval jeho vůni.
V okamžiku, kdy se chystal zneuctít své dítě, ozval se ve sklepení hlas:
„Kde jste? …? Přináším vám víno.“
Stařec se vztyčil a setřel si ze své zvířecí tváře pot.
Tohle už je těžší, že? O tomto díle se na střední škole moc nemluví, což považuji za velkou chybu, jelikož musí být čtenářsky dost úspěšné. Víte, když se básník pustí do prózy a ví jak s ní pracovat, navíc se nebojí využít básnického jazyka, může vzniknout poutavá koláž, která vás naláká vždy tak akorát na dosah, ale nikdy se nenechá zcela podmanit. Lehce se zmítáte v barvách a obrazech, ale zachycujete se vyprávěného příběhu. Jenže tady je i ta cesta epiky nevyzpytatelná a neuchopitelná. Poskytne vám řadu momentů, kdy si budete myslet: „Aha, tak takhle to je. Už to chápu!“, autor chce přeci, abyste si celé dílo přečetli, ale pak vám tu jistotu sebere a nastolí další, kterou však vzápětí zas pošlape. Nechápete, jak to teda je. Ale nejlepší je, že vás ta nevědomost baví. Jste hloupý, neznáte pravdu, ale užíváte si vlastní neznalost, protože jste zvědaví, chcete zjistit podstatu věci. A co je teda důležitější, skutečnost, nebo sen? Hlavně, co je přitažlivější, co je magičtější, co je zábavnější?
Tento autor měl nespoutanou fantazii, která divoce vyžadovala prostor k ventilaci. Nevím, jak jinak si vysvětlit jeho všestrannou, bohatou a navíc velmi zdařilou tvorbu. Nejen že ovládal všechny literární druhy, od lyriky po epiku až k dramatu, taky překládal, fotil a maloval a kreslil! Zřejmě díky tomu jsou jeho texty tak obrazné, barevné, vymodelované. Jako by literaturu dolaďoval štětcem. Využíval různé druhy umění, mixoval je dohromady a vytvářel tak lákavé exotické sousto. Všechny zavedené literární konvence klidně smete ze stolu a nastaví zcela odlišná (ne)pravidla psaní. V básních si vytváří sobě vlastní metrum, občas rýmované, někdy ani ne, s rytmikou se není třeba moc zatěžovat a už vůbec není důležitá interpunkce. A v próze? Příběh je důležitý, ale proč ho trochu neozdobit a malinko nerozviklat? No, a nakonec čumíme, jak to, že všechno funguje?
