Odhalení plus bonus za pochopení
Musím se vám přiznat… Ten spisovatel 21. století, o kterém jsem psala 22. února, zas tak úplně neexistuje. Ale! Teď vám ve zkratce vše vysvětlím a za odměnu zmíním dílo slovenského spisovatele Maxima E. Matkina, kterého nám jistá Emily doporučovala v komentáři. Nechala jsem se inspirovat, přečetla jeho Polnočný denník a zde se pokusím nastínit, čím je ta kniha neobvyklá a proč by (ne)měla uniknout vaší pozornosti. Tak doufám, že zase uvěříte.
Přišlo mi jako dobrý nápad vložit do vážné literární rubriky lehkou, provokativní, neseriózní mystifikaci, tak jsem se do toho pustila. Původně jsem si myslela, že na to většina přijde, že se někdo bude zlobit, jiný to ocení, ale nenapadlo mě, že mému výmyslu zřejmě všichni uvěříte. Je to tak trochu pocta, protože to znamená, že to bylo natolik přesvědčivé, že vás nezlomilo ani to, že si Gryoniho Aneege nemůžete dohledat ani v Googlu, ani nikde jinde, kromě stránek NeKultury. Mrzelo mě, že vám nemůžu poskytnout úryvek z jeho díla, protože v tom případě byste si (ne)mohli najít vydavatele a všechna snaha by byla jen neuvěřitelně banální blábol. Pak přišel ten zásadní nápad: udělat rozhovor s nejmenovaným obdivovatelem a ilegálním překladatelem, což článku přidalo na serióznosti a zároveň mi to umožnilo vymyslet a přidat úryvek z knihy. No, uznejte alespoň, že to byl dobrý tah, a oceňte kreativitu autora. Kdybyste jen věděli, jak jsem se u toho bavila, tak mě určitě pochopíte. Ještě jedna věc na obhajobu. Všimněte si, že jsem vám dala pár instrukcí k odhalení skutečnosti, zdůraznila jsem, že není důležité, kdo to napsal, kdo je tvůrcem, jak se jmenuje a co dělá, že mu šlo o to pobouřit, pobavit a neotravovat. Abych mohla zcela uzavřít tuto kapitolu a vrhnout se na opravdového spisovatele mystifikátora, chtěla bych pár lidem poděkovat. Děkuji Lucii Křivánkové za tematické fotky, které toho řekly přesně tak málo, jak jsem potřebovala, děkuji těm přátelům, kteří věděli pravdu a prostřednictvím komentářů podpořili tuto mystifikaci, a na závěr chci poděkovat všem vám, kteří jste uvěřili, zajímali se a ocenili snahu ozvláštnit tuto rubriku. Vždyť jste přeci na NeKultuře, a hlavně, pravda vyšla najevo.
Tak, teď k Maximovi E. Matkinovi. Další pseudonym. Ale fakt. Už mi zas můžete věřit a hlavně si to ověřit, ne v síti fastfoodu, ale klidně v síti internetové, v Googlu či zoznamu.sk, či kdekoliv jinde. Jeho Polnočný denník vycházel na internetových stránkách magazínu inzine.sk v období od 25. 7. do 19. 12. 2001 a šéfredaktoři opravdu dlouhou dobu nevěděli, kdo to vlastně píše. Příběhy vyvolaly nečekanou pozornost jak čtenářů, tak vydavatelů, všichni prahli po odhalení autorovy identity, toužili po pokračování a požadovali knižní vydání. Všechno je splněno, kniha vyšla, pokračování taky, jen ten pseudonym zůstal neodhalen, a fakticky se ani neví, jestli je autor muž, či žena. Píše v mužském rodě, působí to jako mužské psaní, ale je tu taky malá pravděpodobnost, že to může být velmi zručná spisovatelka, která dokáže přesvědčivě psát jako muž.
To jsou okolnosti celkem vábivé, ale teď je čas zjistit, jaké umělecké hodnoty nám dílo poskytuje, jestli text samotný obstojí jako literárně hodnotné dílo. Rozhodně ano, a to hned z několika důvodů. Za prvé je to významná výpověď o dnešní době, o životě mladých lidí ve městě. To je zřejmě zásadní důvod, proč příběh zasáhl tolik lidí. Našli se v tom, s překvapením zjistili, že kniha vypráví jejich život, že vědí, o co jde. To je neskutečné plus, znát zápletky. I dospělí jsou občas jak děti, chtějí slyšet tu pohádku, co už dávno znají, ale musíte ji umět dobře vyprávět, jinak jejich koncentraci neudržíte. Takže jsme se dostali k další splněné podmínce pro dobrou knihu. Způsob vyprávění se podřídil jazyku potenciálního čtenáře, Matkin píše tak, jak mluví mladí, řeší problémy, které trápí většinu mladých a vyskytuje se v situacích, které okusil každý. Čte se to snadno, mnohem lehčeji, než se žije. A co si budeme povídat, vulgarismy jsou prostě in, takže kapitoly s názvy „Príliš sexy pre teba“, „Zasväcovanie panny“, „Lesbická show“, „Orgazmus na čerstvom vzduchu“ atd. uloupnou naši pozornost mnohem snadněji než třeba jen očíslované, nic neříkající odstavce. Píše o sexu, drogách, lásce a vztazích, zdá se, nic zásadního, nic filosofického, navíc humorné a hlavně jednoduché. Jenže to není vše. Umí-li autor při tom všem poskytnout čtenáři i hlubší, déle trvající zážitek, je v podstatě mistrem v oboru, a Matkinovi se to, v mém případě, celkem povedlo. Popis jakési vykořeněnosti, nestálosti, marného hledání lásky, která je zdánlivě všude, ovšem často jen krátce a letmo, poskytuje takové ty odmlky, prázdná místa, která si čtenář doplňuje sám, a je tak do příběhu vtažen a zaangažován. Zároveň se nedá říct, že by podráždil jakousi absencí filosofického aspektu, o psychologii ani nemluvě, můžeme to použít jako téměř odborné nahlédnutí do duše řady z nás mladých, naše deprese, ztráta iluzí, nesoulad s vlastním já a potažmo s okolím. Takže ani tady není co řešit. Taky lze ocenit dobré charakteristiky, nejen všech těch dívek a kamarádů kolem, ale hlavně důkladně vyrýsovanou povahu členů vlastní rodiny. Rodina je tu zásadní, neměnná, stejná a za každých okolností milovaná, těm tolerujeme všechno: že sestra bez pozvání vlítne do našeho bytu, že to matka přehání s těmi konopnými koláčky a že nás táta jako malé bral k oknu a vyhrožoval, že pokud nepřestaneme brečet, tak nás z něj vyhodí. Přesné vylíčení rodinných vztahů, které se prolínají do celého života, zasahují do milostných, přátelských i pracovních vztahů. Výborné. Jediné, co by snad mohlo vadit, je pocit, že je vlastně celá knížka o tom samém, že vás chvílemi přestane bavit číst pořád jen o lidech, kteří se neustále točí kolem sebe, pořád řeší ty samé konflikty v jiném podání. Ale v tom případě radím zakoukat se do těch mezírek, vymáchat se v nabídnutých prázdných odstavcích a možná objevíte jakýsi podstatnější cyklus. Možná zabolí ztráta ideálů, nekonečné hledání nedosažitelného, absence opravdové lásky, ale závěrečný pokus o happy end jen zdůrazní ironii toho příběhu, ironii našeho příběhu, který je plný srandy a bolesti, nadšení a zklamání a globálně vzato je jen jedním směšným odstavcem v moři dalších.
Do reštaurácie vošla moja matka so svojou feministickou kamarátkou Honey. Alex a Trimin, obaja s mysľami otvorenými dokorán, začali rozvíjať bisexuálne teórie. Trimin tvrdil, že všetci sme plus mínus bisexuálni, že sa každý nachádza niekde na tej čiare medzi homo a hetero. Alex zastával názor, že si buď - alebo a nejaké lavírovanie medzi tým je len dôkazom toho, že si nechceš priznať pravdu. Kým som sa stihol zapojiť do rozhovoru, dvakrát mi zazvonil telefón, takže som nemohol zasiahnuť do debaty, v ktorej sa nakoniec obaja zhodli na tom, že keby som sa párkrát nechcel vešať kvôli nejakým ženám, povedali by o mne, že som buzna ako vyšitá.- Ak tu niekto na to vyzerá, tak ste to vy dvaja, - povedal som im a doložil úprimne: - Ak tu niekto na to nevyzerá, tak som to ja a ten neurotický doktor, čo tu bol pred chvíľou.- Ako si to teda inak vysvetliť, že si taký úhľadný, nesmrdíš, baby za tebou chodia ako muchy za skazeným mäsom a ešte ťa každú chvíľu vidno niekde s nejakým teplošom?- Vidíš tamtú staršiu blondínku?Trimin sa otočil v smere môjho pohľadu.- Minisukňa, čižmy, sieťové pančuchy a ružový sveter? - Trimin sa znalecky zadíval a zhodnotil ju: - Dobré vlasy. Dosť stará, ale má super nohy. Tá musí šukať ako o život.- Tak to je moja matka, - povedal som.Trimin na mňa pozrel ako nejaký mučeník na svojho kata:- Ak mi chceš urobiť radosť, tak ma zabi.- Teraz pred Vianocami? Kto by sa prihováral deťom v detských domovoch?- Prepáč, - povedal Trimin.- Nevadí. Keď to poviem matke, bude to možno brať ako kompliment a možno sa začne inak obliekať. Aj keď o tom pochybujem. Len som ti chcel ukázať, že keď ťa vychová niekto ako ona, ťažko budeš mať predsudky na predvídateľných miestach.