Robert Fulghum v Hradci Králové

R. Fulghum: „Jste stejně cáklí jako já“

Mokro v botách, v ruce deštník a v tašce knížku na podepsání. Spěcháme do místnosti plné lidí, kteří možná stejně jako my mají mokré boty, možná stejně jako my úplně přesně nevědí, jen tuší, co je čeká, možná se také dozvěděli o tomhle setkání spíš neočekávaně a náhodou a možná – jenom možná – mají v tašce knížku „Možná, možná ne“. Cílem je totiž setkání se spisovatelem a „lidovým filozofem“ Robertem Fulghumem.

Tvorba Roberta Fulghuma je v České republice známá snad téměř notoricky, především její starší část představovaná řadou sbírek drobných úvah a nevšedních postřehů o docela všedních věcech, z nichž první, „Všechno, co doopravdy potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“, v roce 1991 pro nakladatelství Argo přeložil Jiří Hrubý. Od té doby vyšlo dalších 15 Fulghumových knih, nové i reedice, soubory krátkých příběhů z vlastního života i života lidí kolem, následně i romány. Poslední z nich „Vzpomínky na jedno dobrodružství“, v němž se opět vrací ke své cestě do Argentiny za tangem, přijel autor představit se svou ženou Willow Baderovou, autorkou obrazu, který můžete vidět na obálce nejen této knihy. Při své již desáté návštěvě České republiky se také v sobotu 8. června v Divadle ABC zúčastní slavnostní premiéry divadelní adaptace knihy „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“.

Vysvětlit oblibu Fulghumových knih je snadné, a přesto mírně ošemetné. Fulghum ve své lidové filozofii popisuje situace, které známe, jsou nám blízké, jsou každodenní. Dokáže vyjádřit něco úplně samozřejmého neobyčejně, ale přitom jednoduše. Umí vyzvednout odstíny, které nejsou přímo nové, jsou nám známé, ale dosud pro nás byly nezřetelné. Brát do ruky jeho knihu může někdy být stejné, jako když o radu podvědomě žádáte právě toho, který vám nejspíš vaše již zrozené rozhodnutí pomůže přivést na světlo poznání. A proto si ho můžete oblíbit jako přítele, že v tom, co říká, najdete souznění, kousek sebe. A současně víte, že to, o čem mluví, není fikce, ale odraz reálné zkušenosti.

Když má Fulghum sám říct, proč jsou zde jeho knihy tak oblíbené, směje se pod vousy a říká, že za to může překladatel, literárně zdatnější než on sám. Humor a zájem spíše o druhé jsou pro něj typické. My jsme se přišli podívat na něj – a on si nás, své publikum, své čtenáře nejdřív vyfotí, aby bylo jasné, že on se přijel podívat na nás, i když jsme z malého města, kde „nic není“, kromě sta tisíc lidí, kteří přece čtou knihy – a to je tradice, která je zde přece o 500 let déle, než existuje jeho rodná země, jak sám říká. Knihu vám podepíše, ale nebude vám z ní číst s tím, že je spíš vypravěč a že i na nás záleží, jak ten večer dopadne. Jediný strach statečného českého národa, totiž promluvit či položit dotaz na veřejnosti, jak to sám nejdřív definoval, překoná prohlášením, že je bratrancem Járy Cimrmana.

Vtipný nadhled a laskavý jiskřivý humor, který zvlášť u nás začal být považován za zdevalvovaný, nejsou v jeho knihách plánovitě, ale protože ten pán takový prostě je. V jedné hodině vám poví, jak zapomněl na své dnešní 76. narozeniny, jak se v plzeňské ZOO pozdravil s nosorožčicí, jaký je recept na dobré manželství, jak mu argentinská cikánka z karet předpověděla, že ještě najde lásku, která si, mladá, krásná a talentovaná nakonec spíš našla jeho, jak některým z nejzestárlejších lidí, které zná, je jen něco přes třicet… A nakonec vám předvede tango, protože člověk nikdy není starý na to, aby se naučil tančit.

Když pak jdete domů, v ruce deštník, v tašce podepsanou knížku, kaluže už vás tolik netrápí. Pokud snad mezi nimi zrovna neprotančíte, skončíte přinejhorším stejně cáklí jako ten šikovný pán, co jste se s ním dnes tak pěkně nasmáli.

Autor textu a fotografií: Mgr. Terezie Hušková