Budu, budeš, budeme… aneb Časování budoucnosti podle spisovatelů

Dvaadvacátý ročník Pražského festivalu
spisovatelů probíhající ve dnech 14.–18. dubna 2012 si jako úvodní
motto zvolil oslavu budoucnosti a zcela opačně k punkovému No
Future tvrdí Only Future Exists. Že se však při jejím
předvídání musíme ohlížet i po tom minulém a zkoumat přítomné, se
potvrdilo nejen během debat a rozhovorů s pozvanými autory, ale už
v tématu samotném. V něm někteří mohou dobře rozeznat odkaz
k futurismu počátku 20. století. Tuto návaznost na umělce kolem Tristana
Tzary potvrzuje v průvodním slově k festivalu i jeho ředitel Michael
March, přesto se však tato spojitost návštěvníkovi festivalu nepodsouvala
nijak výrazně a urputně.

Ještě pár subjektivních a zaujatých slov k Pražskému
festivalu spisovatelů

Pražský festival spisovatelů není
jen nenápadnou událostí pro pár literárních nadšenců. Přijíždějí na
něj spisovatelé z celého světa a během čtyř dnů se na několika
místech po Praze rok co rok konají tematicky různorodé diskuze, filmová
promítání, lze vyslechnout autorská čtení či se zúčastnit debat, které
bývají zpravidla tlumočeny i do angličtiny. Pro nastínění programu a
vůbec celkové nálady festivalu jsem se rozhodla udělat takovou malou
ochutnávku a přiblížit jednu debatu a jedno čtení z letošního
festivalu. Na první pohled by se zdálo, že lákali hlavně zahraniční
hosté festivalu, mě však upoutali především ti z Česka. Vypravila jsem
se za nimi na čtení do Pražské křižovatky. Jakoby v duchu festivalového
hesla a spojení minulého s budoucím, Pražská křižovatka, prostor
několik set let starý, vyslechl čtení z knih Pátý rozměr
Martina Vopěnky a z Haklových Pravidel směšného chování, tedy
současných autorů píšících o přítomnosti, v případě Vopěnky
inspirované technikou, v případě Hakla neurózami současných
čtyřicátníků. Každému čtení předcházel krátký rozhovor, který
s autory vedl Lubomír Machala. Oba spisovatelé v něm rekapitulovali svou
dosavadní tvorbu, ohlíželi se po jejích stěžejních prvcích a
charakteristických rysech. Martin Vopěnka, mj. autor prvního českého
románu v smskách, absolvent fakulty jaderné fyziky, si lehce postěžoval,
že neustále musí dokazovat svoji spisovatelskou identitu. Vopěnka ve svých
knihách však také nepopře určité nadšení pro technologii, přesto
šíře jeho spisovatelského zájmu je veliká: je i autorem knih pro děti
(napsal dokonce encyklopedii určenou dětem). Román Pátý rozměr, ze
kterého přečetl tři úryvky, se věnuje v pravdě futuristickému tématu
myšlenky jako dalšího, tedy pátého rozměru. Že existuje jenom budoucnost
a minulost se často zapomíná, potvrdil i Emil Hakl, když Machala zmínil
Haklovu údajnou prvotinu, a ten si ji nemohl vůbec vybavit. Haklovi se do
čtení moc nechtělo, přemlouval Machalu ještě k dalším otázkám, avšak
čtení stejně neunikl. Raději se pustím do závěrečného shrnutí, nebo
bych zde musela hýřit superlativy, rozplývat se a áchat a ochat a kritika
žádná, což nikoho moc nebaví, že? Ale vážně jste o moc přišli, že
jste to propásli.

Odpoledne na mě působilo o to intenzivněji, že jej tvořili autoři
s alespoň pro mě odlišnými postoji – Vopěnka působil při rozhovoru
s Machalou jako přemýšlivý, tichý člověk. Sám upozornil na otázky
budoucnosti, na fakt, že neustále přehodnocuje své premisy, co se psaní
týče. A naopak Hakl, vypravěč, u kterého by se na první pohled zdálo,
že svá témata, jazyk ani skupinu čtenářů příliš nemění a jen
vypráví pro samotný požitek z vyprávění bez dlouhých průtahů a bez
odstupu autor – čtenář. Oba tak připravili posluchačům perfektní
zážitek a svou roli v tom sehrálo i výjimečné prostředí Pražské
křižovatky. Snad právě díky těmto pro mě patrným rozdílům nepůsobilo
čtení chladně a strnule, spíše jako zábavné odpoledne s přáteli na
letní zahrádce, kde chybí už jen to pivo, než jako lehce intelektuální
program ve starobylém kostele.

Moje modré nebe, jak poeticky to zní!
Přesto se středeční odpolední debata s tímto názvem příliš
poetických témat nedržela a směřovala spíše k politickým námětům,
otázkám trhu či roli a síle spisovatelského vlivu. Moderátor Martin Belk
si k sobě přizval Jana Erika Volda, Arnona Grunberga a Hamdy el-Gazzara.
Mluvilo se o důležitosti snu, čistého srdce, ideálů, Arnon Grunberg se
zamýšlel nad světovým trhem, jeho požadavcích a závislosti spisovatele na
nich. I dílčí témata nebyla zrovna k pousmání a vůbec mi neasociovala
pohodu modré oblohy v létě – posuďte sami: přítomní se dotkli situace
po 11. září, hospodářské krize v roce 1929, holocaustu, nedávných
nepokojů a převratu v Egyptě, všemožných válečných konfliktů… Ne,
na tom není nic špatného, otázky jsou to závažné a je zcela oprávněné,
aby se o nich mluvilo. Avšak přiznám se, že moje poetická nálada a pocit
modrého nebe na dosah se spíše proměnil v pocit vrásek na čele a kolem
úst a hlavou jako rychlík Praha – Plzeň projížděla věta, že ta
budoucnost, která existuje, nebude stát ani za tu pověstnou zlámanou
grešli. Ale pak se dostal ke slovu Jan Erik Vold a moje modré nebe se znovu
objevilo. You shouldn’t worry so much, řekl a měl sakra pravdu! On prostě jen
píše básně, a pokud se líbí někomu dalšímu, je to skvělé, pokud ne,
nevadí. Tahle lehkost, co mi vrátila pocit modrého nebe na dosah ruky, a
přece tak snově vzdáleného, ta by měla v té budoucnosti být přítomna
zcela určitě, ať už jste spisovatel, nebo čtenář. Zároveň je také
osvěžující vidět a slyšet, jak spisovatelé debatují nejen
o literatuře, ale i o dění ve světě obecně. Nemyslím si, že lidé
zajímající se o literaturu budou překvapeni, že spisovatel je
přemýšlivá, diskuze schopná bytost, která způsobem pro něj vlastním
reflektuje svět kolem sebe a vyjadřuje se k současnému dění. Ale pokud by
na festival zavítal člověk literárním světem příliš nepolíbený, byl
by zřejmě překvapen, že spisovatelé – ti podivní patroni, kteří
nemají ani na chleba a ze samého psaní už několik let neviděli slunce,
jsou lidé naopak vtipní, inteligentní, s různorodými názory, kteří
v debatách zaujmou názorově více než mnohý politik v hlavním
vysílacím čase. Kdyby jediným přínosem Pražského festivalu spisovatelů
bylo to, že vtahuje literaturu a její tvůrce do centra pozornosti, boří
stereotypy o spisovatelích, představuje je veřejnosti a vlastně ukazuje,
že literatura není nudná ani mrtvá, pak díky za něj! Pokud jste Pražský
festival spisovatelů letos propásli, musíte rozhodně přijít příští
rok. Já tam tedy BUDU!

Zamýšlet nad budoucností se
přijeli spisovatelé John Ashbery (USA), který o sobě říká: „Žiju
v následujícím paradoxu: jsem významný básník, ale nikdo mi nerozumí.
Moje básně znamenají to, co říkají, ale není tu žádné poselství, nic
jimi světu nechci říct, jenom to, o čem přemýšlím, když
píšu“, Anita Desai z Indie, jež byla třikrát nominována na
Brokerovu cenu, čínský básník Duo Duo, laureát Neustadtské mezinárodní
ceny za literaturu, Hamdy el-Gazzar žijící v Egyptě, Juan Goytisolo (ESP)
označovaný pořadateli festivalu jako největší žijící španělský
spisovatel, Arnon Grunberg (N), jejž v ČR vydává nakladatelství Argo,
Hanif Kureishi (UK), který je znám i jako scenárista (jeho scénář
k filmu Má krásná pradlenka byl nominován na Oscara), americký
básník a překladatel Jerome Rothenberg, Gündüz Vassaf z Turecka, kterého
chválí i držitel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk, a norský básník
a jazzman Jan Erik Vold. Z českých spisovatelů vystoupili na festivalu
Patrik Ouředník, autor např. Europeany: Stručných dějin dvacátého
věku, Martin Vopěnka, který kromě dráhy spisovatele řídí také
vydavatelství Práh, a Emil Hakl, jenž za svá Pravidla směšného
chování obdržel Cenu Josefa Škvoreckého za rok 2010.

Festival probíhal v prostorách Nové scény Národního divadla,
v Americkém centru, v prostorách Pražské křižovatky, Galerie Louvre a
Newyorské univerzity.

Více informací o festivalu a jeho letošních hostech na www.pwf.cz a www.literarni.cz.