Havel vypil svůj básnický pohár hořkosti až do dna

Tisknout - Hodnocení článku:

So, 12. června 2010 / Autor: Václav Bartoš

Václav Havel čte během večera Šestatřicátníků v Knihovně Václava Havla

Své rané verše, které napsal bývalý český prezident, esejista a dramatik Václav Havel před padesáti lety, předčítal autor od té doby poprvé minulou středu 2. června v rámci závěrečného večera věnovaného literární skupině Šestatřicátníků (kteří se sdružili v letech 1953–1954, tedy během nejhorších komunistických represí u nás, aby tvořili nezávisle na tehdejším režimu). „Já je opravdu budu předčítat poprvé a pevně věřím, že naposledy,“ uvedl svůj přednes Havel.

Martin C. Putna během večera Šestatřicátníků v Knihovně Václava Havla

Jak bývá o literárních večerech v Havlově knihovně zvykem, bylo opět lépe přijít s půlhodinovým předstihem. Ti, kteří vystoupali do prvního patra do Galerie Montmartre v pražské Řetězové ulici pár minut před začátkem čtení, museli po zbytek večera stát, někteří z nich dokonce až na schodech, protože sál byl beznadějně zaplněn do posledního místa. Všichni přišli naslouchat ojedinělému zážitku, přednesu básní v autorově podání. Před ním zde četli Šestatřicátníci Jiří Kuběna a Viola Fischerová. Večer provázel Martin C. Putna, ředitel Knihovny Václava Havla, který četbu doprovodil vlastním rozborem přednášených veršů. Už v nich spatřuje zárodky Havla, jak ho známe z knihy O lidskou identitu, či jako politika, kterému nebyla ani v jeho mladickém období lhostejná okolní společnost. A záhy do básně s názvem Za jiskřivé neděle zachytil i drsnou realitu tehdejších dnů – setkání s lékařem, který byl zanedlouho odsouzen k trestu smrti.

„Jsem v podstatě stydlivý člověk a lyrik musí mít určitou potřebu a odvahu se svěřovat světu se svými pocity. A já jsem brzy dospěl k názoru, že toho nejsem schopen, a tak jsem se dal na jiné literární žánry, kde jsem skryt za dramatickými postavami, nemluvím za sebe a tím méně o svých citech a pocitech,“ ozřejmil své rozpaky Václav Havel.

Posluchači večera Šestatřicátníků v Knihovně Václava Havla

Havlův přednes nepostrádal dávku ironie vůči vlastnímu teenagerskému vidění světa a snaze dostát v básnické tvorbě své představě skutečného básníka (například opakováním slov jako „stříbrný“). Vše glosoval vzpomínkou na návštěvu Vladimíra Holana, který byl jeho básněmi nadšen. U svého verše o rozlévajícím se mléku hvězd však Havel nalezl poznámku psanou Holanovým charakteristickým písmem: „Méně mléka!“. V druhé části pořadu přišly na řadu grafické básně, které ač jsou určeny především pro vizuální vnímání, upoutaly posluchače svou úderností, mírou vtipu a životního nadhledu dospívajícího autora. Večer byl zakončen autogramiádou letošního druhého Sešitu Knihovny Václava Havla s titulem Rozhovory 36 a Stříbrný vítr, na kterou někteří návštěvníci čekali ve frontě několik desítek minut. Odměnou jim bylo známé Havlovo srdíčko vepsané autorem do knihy červenou fixou na konci zeleného podpisu.

Na podzim ředitel Knihovny Václava Havla Martin C. Putna chystá připomenutí filozofického sdružení Kampademie, které ovlivňovalo Václava Havla v sedmdesátých letech a jehož členy byli Ivan M. Havel a přední katoličtí intelektuálové Zdeněk Neubauer, Radim Palouš, Martin Palouš, Daniel Kroupa, Pavel Bratinka, Tomáš Halík a další.

Ukázka:

Václav Havel během večera Šestatřicátníků v Knihovně Václava Havla

Za jiskřivé neděle

Byla jiskřivá zářijová neděle
a my jsme s přítelem v parku
nalezli na zemi člověka,
třesoucího se mezi životem a smrtí.
Dovedli jsem ho k nejbližšímu lékaři.
Přísný šedý člověk.
Hodinu nalezeného ošetřoval,
dal mu mnoho injekcí,
najíst a napít (poslední kávu z bytu)
a my jsme s přítelem trnuli,
kolik si za to napočítá a kde
na to vezmeme peníze.
A když nám dával potom
odporučení na nemocnici,
byla v něm složena pětadvacetikoruna.
Na taxík – zamumlal a trochu
se začervenal. Asi po půl roce četli jsme, že týž lékař
byl odsouzen k trestu smrti
pro velezradu a podvratnou činnost. Tehdy jsem, myslím,
poprvé matně pochopil,
co je to trest smrti.