Svět knihy 16. 5. 2009

Na místě shořelého pavilonu nyní stojí provizorní stanová hala, ale pro veletržního návštěvníka to neznamenalo žádné komplikace, tedy kromě podivného „opičího odéru“ (paradoxně zde byla mimo jiné umístěna výstava fotografií o „gorilím projektu“ Odhalení…), který však byl brzy vystřídán klasickým nedýchatelnem.

Čestným hostem byla letos na veletrhu literatura Ruska, která se prezentovala obřím stanem s desítkami knih původní tvorby, včetně řady mladých autorů, o jejichž tvorbě má tuzemský čtenář minimální představu. Současné literární Rusko má co nabídnout, ovšem českých překladů je poměrně málo. Svědčí o tom i fakt, že největší hvězdou na festivalu byl známý autor sci-fi Sergej Lukjaněnko, tedy zástupce navýsost žánrové literatury.

Není v lidských silách být na dvou místech zároveň, proto je namístě subjektivní výběr z programu, který byl i letos poměrně bohatý, ale některá „ale“ tu jsou. Hned o desáté začínal na třech místech zajímavý program – setkání s bulharským spisovatelem Georgi Gospodinovem (mimo jiné autorem povídkové knihy Gaustin neboli člověk s mnoha jmény), představení nového románu Pátý rozměr spisovatele Martina Vopěnky (vydává Kniha Zlín) a debata o významu trutnovského hudebního festivalu s představením filmu Czech Woodstock.

Nakonec jsem se vypravil na poslední zmíněnou akci a společně s I. M. Jirousem vystoupal po schodech do Veletržního kina, kde jsem se připojil k dalším pěti naslouchajícím. Rekord nejnižšího počtu lidí, pro které kdy I. M. Jirous četl, tedy nebyl překonán (3 lidé), navíc František „Čuňas“ Stárek začal vyvolávat z balkonu mezi trousící se návštěvníky: „představení českého undergroundu!!!“, takže se nás přece jen sešlo o trochu víc. Stárek zavzpomínal na první ročník festivalu, kde kvůli perzekuci stran „orgánů“ nakonec hrál „jenom jeden kluk na kytaru“, zmíněn byl také projekt Ústavu pro studium totalitních režimů nazvaný Historie českého undergroundu. I. M. Jirous zrekapituloval důvody svých vazeb, bez mrknutí oka vysypal z rukávu trojici básní ze svých Labutích písní, „česká Janis Joplin“ Dáša Vokatá proložila slovo dvěma písněmi a neustále fotografující režisér Oliver Malina Morgenstern zmínil svou inspiraci legendárním dokumentem Woodstock, aby následoval patnáctiminutový fragment z dokumentu, který nejlépe charakterizovala matka asi pětiletého dítěte, která si zřejmě spletla sál a své ratolesti to komentovala slovy: „Pojď, to není pro děti.“, aby se za chvíli na obrazovce objevil sám obnažený Mistr.

Rumunský autor Dimitru Ţepeneag pokřtil na stánku Rumunského institutu překlad své knihy Hotel Europa (vydal Dybbuk) pojednávající o návratu rumunského emigranta z francouzského exilu do vlasti, což sám Ţepeneag zažil na vlastní kůži, když do Rumunska přijel v kamionu plném léků a lidé ho zde prý začali nadšeně vítat „Hello USA“: „No, tak jsme jim taky mávali a oni nás považovali za Američany,“ líčil zajímavé okamžiky s vtipným nadhledem Ţepeneag, z kterého se stal významný překladatel do francouzštiny. O své knize mimo jiné řekl, že si neumí představit, jak „těžké je tu dvěstěstránkovou knihu přečíst“. Bez ohledu na autorovu skromnost je to jistě kniha hodná pozornosti.

Na české literární scéně se po delší době objevila zbrusu nová literární skupina pojmenovaná Hlava nehlava!, skládající se z bývalých studentů Literární akademie J. Škvoreckého, kterou na veletrhu představila zakladatelka Ivona Březinová. Seskupení už má za sebou dva úspěšné projekty: sbírku dobrodružných povídek Tisíc jizev a knihu hororových příběhů Zuby nehty, čerstvým počinem je knížka detektivních příběhů Ruce vzhůru. PR tvář mají zvládnutou dokonale, teď jde jen o to, čím je jejich tvorba osobitá a čím se liší na už tak přeplněném trhu literatury pro dětského čtenáře, na kterého se seskupení soustředí především. Jen škoda, že právě dětských čtenářů na čtení první povídky Jiřího Holuba nazvané Chichichi (četla Zuzana Frantová) příliš nebylo a i já jsem se musel záhy rozloučit, takže když už jsem se měl konečně dozvědět, co tajemného vystrkuje prsty z koupelnové výlevky za zvuků „chichichi“, musel jsem se přesunout do Literárního sálu.

Zde se do diskuze nad situací literatur střední a východní Evropy pustil moderující chorvatský spisovatel Roman Simić, litevský básník Eugenijus Ališanka, Lotyš Pauls Bankovskis a Slovinka Polona Glavanová. Škoda, že se diskuze neúčastnil žádný z domácích spisovatelů, ale i tak se účastníci shodli na tom, že je těžké mluvit o středo-, východo- či západoevropské literatuře. Hned v úvodu tak diskuze popřela samu sebe a nevím, jestli si někdo odnesl jiný dojem. Asi nejzajímavěji mluvil Bankovskis (kterému právě v nakladatelství Argo vychází román Čeka, bomba a rokenrol), který trefně definoval, že „Střed Evropy je tam, kde stojím.“ Rovněž Ališanka se přiklonil k názoru, že není třeba vytvářet představu střední či východní Evropy jako „rezervaci pro Apače“. A s tím se i účastníci diskuze rozešli.

Na besedu se slovenským spisovatelem, novinářem a scenáristou Máriusem Kopcsayem dorazilo všeho všudy sedm lidí, a protože nakladatelství Kniha Zlín ponechalo autora svému osudu a vybavilo ho jen balíkem vlastních knih, pojal Kopcsay padesátiminutovku s nadhledem jako sebeprezentaci. Kopscay je na Slovensku poměrně populární autor a jeho knihy sice nejsou nic pro hloubavé intelektuály, ale naopak vynikají smyslem pro absurdní humor, jak o tom názorně přesvědčil úryvek z loni vydaného (zatím pouze na Slovensku) románu Mystifikátor, který je parodií na konspirační a mystifikační teorie stylu Dana Browna atp. Autor přečetl vtipnou ukázku z českého překladu knihy Ztracené roky, zodpověděl všetečné dotazy dvou profesorek z pražské slovakistiky ohledně slovensko-českých překladů (těžkosti s překladem jména jedné postavy z povídkové knihy Zbytečný život pojmenované Čurik, v českém překladu Čuřík) a už byl pomalu čas prodrat se skrze nadšené účastníky právě skončené prezentace nového překladu Bible 21. století, na autorské čtení Olgy Tokarczukové z jejího románu Běguni (Host).

Autorské čtení Olgy Tokarczukové to tedy tak úplně nebylo, protože z českého překladu četl překladatel a autorka pouze komentovala jednotlivé fragmenty textu, a jak sama přiznala, každé čtení je jiné, protože záleží na tom, jakou mozaiku ze svého textu složí. Na celém příběhu ji podle vlastních slov nejvíce zaujala konzervace času, nezajímala ji místa, ale fenomén člověka v pohybu. Kvůli svému románu prý strávila tři dny v moskevském metru a snažila se zde hledat skutečné Běguny, tedy sektu, jejíž účastníci musí žít stále v pohybu, „ale asi jsem je nepotkala. Byli tam sice lidé, kteří vystoupili na konečné a zase se vraceli zpět, ale myslím si, že to Běguni nebyli,“ doplnila zajímavé okolnosti ke svému románu. Běguni by nicméně měli stále existovat, stejně jako je prý pravdivý příběh o holandském lékaři Filipu Verheyenovi, jenž zkoumal anatomii vlastní nohy naložené v lihu, jehož příběh v románu tvoří jednu z vyprávěcích rovin. Spisovatelka prý jeho životní příběh nalezla při svém pobytu v Holandsku.

S Olgou Tokarczukovou jsme se přesunuli na závěrečnou besedu věnovanou mezinárodnímu povědomí o současných evropských literaturách, což měla být asi nejzajímavější diskuze celého dne. Nico Helminger z Lucemburska promluvil o těžké situaci autorů píšících v lucemburském jazyce, jejichž díla se překládají jen do němčiny a francouzštiny, a podivil se nad tím, jaký úspěch měla v Rusku antologie lucemburských básníků, na což navázal zástupce ruské literatury Jevgenij Popov. Ten s lítostí konstatoval, že v Rusku je povědomí o současné evropské literatuře mizivé a omezuje se pouze na úspěšné komerční tituly autorů, jako je Paolo Coelho. Rusové tak neznají ani díla O. Tokarczukové, ani Petera Esterházyho. Tokarczuková uvedla, že do angličtiny má přeloženou pouze jednu knihu, a svůj úspěch v České republice skromně připsala především překladatelům: „It's not my business.“ S konstatováním důležitosti role překladatelů pro malou zemi, jakou je ta naše, jsme se také se sobotním programem letošního ročníku veletrhu rozloučili.

Program byl letos přece jen o něco skromnější, ale příčin může být více a těžko spekulovat nad důvody. Nad smysluplností některých besed zůstává kvůli absenci českých zástupců poněkud rozporuplný pocit. Proč nevyužít příležitosti konfrontovat názory na evropskou literaturu domácích autorů s těmi zahraničními právě na podobné akci? Je to snad tím, že nikdo ze současných českých spisovatelů nemá k tématu evropské literatury co říct? I přes svou velikost zůstávají rozměry největšího domácího knižního veletrhu v rozumných, téměř „rodinných“ mezích. Jistě, komercí a reklamami se to zde jenom hemží, malí nakladatelé se střídají s velkými, kteří si mohou dovolit hostesky atd., ale veletrh dělají hlavně lidé a spisovatelé. Kde jinde můžete společně s Václavem Cílkem listovat knížkami u stánku nakladatelství Karolinum, míjet se s Jáchymem Topolem postávajícím s kelímkem piva před stánkem nakladatelství Atlantis nebo stát frontu před automatem na kávu s Ludvíkem Vaculíkem? Příští rok by se na veletrhu měla prezentovat literatura Polska, takže prozatím nezbývá nic jiného, než se těšit na příští ročník.