Anca Maria Mosora - Archandělé neumírají

Mladá žena Tia Predescu vzpomíná na svůj již skončený milostný vztah a období, ve kterém se odehrával. Vzpomíná na místa, která jí její lásku připomínají, na místa, kde se s Mihailem milovali a byli šťastní, na prostor, kde se rozešli i na ten, kde se znovu sešli, ne však už ve dvou, ale ve třech. Myslí také na dva staré manžele – sousedy, kteří jsou již mrtví, ale kteří byli pro ni jistotou kávových dýchánků nedělních odpolední, když jinou jistotu neměla.

Především pak vzpomíná na svůj studentský byt v posledním patře starého domu, ke kterému se celý její příběh váže a který s ubíhajícími lety ztratil své kdysi tak silné kouzlo, protože byl neoddělitelně spjatý pouze s dobou, ve které se to všechno odehrávalo. Čas se ale nezastavil, byt se změnil a zmoderněl a s tím jako by se zpětně změnila i jedna část Tiina života.

Tia je zobrazena jako introvertně založená, nevyhledává společnost přátel a když ano, pak jsou to přátelství pro mladou dívku neobvyklá – starý manželský pár a mladý manželský pár, kterému by se však kdokoliv jiný na Tiině místě pravděpodobně vyhýbal velkým obloukem.

Autorka používá pro své vyprávění ich-formu, čímž usnadňuje čtenáři vžít se do emočního stavu hlavní hrdinky. Provází ho duší hlavní postavy, popisuje ty nejintimnější pocity ohledně její zamilovanosti a stejně detailně a opravdově i ty obyčejné jako je třeba odpor k přeplněným prostředkům hromadné dopravy.

Přímá řeč, kterou se ovšem v knize hodně šetří, není psána obvyklým způsobem v uvozovkách, ale kurzívou. I tento ne příliš častý prvek má na čtenáře nemalý účinek – připadá si, jako by mu příběh někdo zprostředkovával, jako by vyprávění poslouchal, nebo spíše četl v dopise od svého dobrého přítele. Kurzíva nese v textu ale i jiný význam než jen přímou řeč. Jsou jí psány úryvky z knih a některé vzpomínky. Celou knihou nás provází opakující se věta: „Můžu ti pohladit kotník?"

Útlá novela oceněná cenou literárního časopisu Cuvantul za literární debut se pro čtenáře stane pohlazením po duši. Je plná melancholie a smutku, ale čiší z něj také naděje. Archandělé neumírají je prvním dílem teprve třicetileté spisovatelky. Můžeme se však už těšit na další román Reality Game Show, který vydala v minulém roce a který snad bude brzo přeložen také do češtiny.

Ukázka:

Ulice byla pustá. V sešlém a vyprahlém parku vrzalo několik dětí houpačkami. Dům jsem nechala za sebou, ukrytý v ústech vchodu A, pod žaluziemi a zdmi, živý a teplý. Kráčela jsem postrkována slovy Florentina Arizy, s pocitem, že budu muset jít třiapadesát let, sedm měsíců a jedenáct dní včetně nocí, abych přišla na to, jak a proč bylo toto ráno tolik jiné než všechna ostatní, že zestárnu, aniž bych se dozvěděla, co mám hledat. Pak jsem pomalu začala pociťovat tlak horoucího vzduchu mezi klíčními kostmi, v prázdnu, kde se setkávaly. Můžu ti pohladit kotník? Mihailova slova mi vytanula na mysli, stejně rozrušující jako ta druhá, jiného muže z jiné knihy.

Archandělé neumírají, Anca Maria Mosora, Kniha Zlín, 2008, překlad Jiřina Vyorálková.