Anna Gavalda – Člověk není nikdy úplně šťastný

Děj knihy se točí kolem hlavní postavy – architekta Charlese Balandy – a „jeho“ žen. Jeho přítelkyně Laurence, její dcery Mathilde, Charlesovy sestry Claire – a pak se objeví zpráva o smrti bývalé sousedky a kamarádky Anouk. A díky ní se objeví Kate. Ty nejdůležitější jsou však dvě posledně jmenované. Anouk ovlivnila Charlesovo dětství a mládí. Její smrt jej donutí k vážnému zamyšlení nad sebou, svým vztahem, prací a životem vůbec. Na cestě za svým bývalým kamarádem, synem Anouk, se seznámí s Kate, která po Anouk převezme štafetu nejdůležitější ženy Charlesova života.

Samotný děj knihy není nijak plynulý. Některé situace (byť je jich málo) jsou popisovány obšírněji a najednou – střih. A jsme úplně někde jinde. Ke čtenářovu zmatení může přispívat i to, že se v přímé řeči vyskytuje minimum uvozovacích slov.

Naopak prvek, který dodává textu na zajímavosti a udržuje čtenáře ve střehu, je velmi rychlé, někdy až překotné střídání vypravěčské optiky. Vyprávění v er-formě se střídá a někdy téměř prolíná s ich-formou. Styl Anny Gavaldy je vůbec poněkud neobvyklý. Věty často začínají i končí třemi tečkami. Slova jsou někdy neúplná a místo několika písmen či slabik mají taktéž tři tečky.

Ke konci knihy, než dojde k onomu slibovanému happy-endu, nás autorka překvapí. Věnuje dvě strany polemice o tom, že teď by měla psát o štěstí, ale „štěstí je velmi trapné“, „nevypravuje se o něm“, „štěstí čtenáře otravuje“. A následně na devětatřiceti stránkách popisuje to, co si Charles nakreslil do svého skicáře. Celý tento úsek je vytištěn kurzivou a jsou to krátké poznámky, které následují jedna za druhou. Cíl je zřejmý – rychle proplout částí, která by mohla připomínat červenou knihovnu, originálním způsobem. Přílišná překotnost tohoto způsobu vyprávění však poněkud ruší pozornost, kterou by čtenář rád věnoval jeho neotřelosti.

Zajímavostí je, že v originále se dílo jmenuje La Consolante, což by mohlo být přeloženo jako „utěšitelka“. V češtině zní toto slovo docela podivně a navíc by se zřejmě u českých čtenářů objevovaly silné konotace se slavnou Vendulkou-utěšitelkou z filmových „Básníků“. Jinak se český překlad románu poměrně povedl, přestože z některých slovních spojení přímo čiší, jak jsou ovlivněna francouzským originálem. Kupříkladu spojení „víš to dobře“ (tu le connais bien/tu le sais bien) se vždy vyskytuje v této podobě, nikdy není přeloženo třeba jako „dobře to víš“ nebo „vždyť to víš“.

Pro anglicky nemluvící čtenáře bude nepříjemné, že se od nich bude očekávat, že rozumí – alespoň trochu – angličtině. Přestože delší pasáže (především texty písní) jsou přeloženy, postavy často prokládají svoji řeč angličtinou a čtenáři, který by jim nerozuměl, by snadno mohly uniknout drobné detaily. Pro některé postavy je angličtina mateřštinou a musela být oddělena od původní francouzštiny, otázkou ale je, nakolik je možné počítat s tím, že ji budou ovládat všichni. Na druhou stranu se ani angličtinou nedotčení čtenáři nemusejí bát, že by jejich zážitek z četby byl nějak výrazně zploštěn.

Český nakladatel se příliš zaměřil na dobrou grafiku a příjemnou kombinaci barev (světle modré a hnědé) na obalu a už tolik nedbal na kvalitní provedení obsahu, neboť toto vydání obsahuje až příliš mnoho chyb. Občas chybí mezera za tečkou na konci věty, jednou je příslovce „sem“ zaměněno za sloveso „jsem“. Čtvrtá část knihy nemá kapitolu „1“, zato má hned dvě kapitoly „2“.

Pokud si však těmito drobnými vadami na kráse nenecháme zkazit dojem, čeká nás příjemné čtení, které přiměje k zamyšlení nad vlastním životem, hodnotami a ochotou obětovat se pro své blízké.

Ukázka:

Nečekal, že se jí obličej najednou úplně rozloží, když dodá vlídněji:
„Ne… Promiňte… Tohle jsem vůbec nechtěla říct… Vlastně jsem vás chtěla pozvat na… ne… to nic…“ Podívala se mu do očí a ještě snížila hlas… „Vy… vy už opravdu odjíždíte?“
Charles se nesnažil snést její pohled.
„Ano, já… měl jsem se s vámi rozloučit, ale nechtěl jsem… vás… zru… pardon… vyrušovat…“
„A tak.“
„Nepočítal jsem s tím, že sem pojedu. Udělal jsem si takový… jak to říct… volný den, zkrátka jsem se ulil z práce a teď už se musím vrátit.“
„To vidím…“ Spolu s posledním úsměvem, jaký u ní ještě neznal, vytáhla nejpodřadnější munici:
„A co tombola?“
„Nemám ani lístek…“
„Tak to jo. Tak tedy… na shledanou…“
Podala mu ruku. Prsten se jí přetočil, kámen byl chladný.

Anna Gavalda, Člověk není nikdy úplně šťastný, Mladá fronta, Praha, 2009, překlad Dana Melanová.