Annelies Verbeke – Spi!
Čeští příznivci menších literatur
měli možnost se na festivalu Svět knihy seznámit s mladou belgickou
spisovatelkou a scenáristkou Annelies Verbeke osobně. Představovala zde svůj
románový debut Spi!. Tato útlá knížka vyšla v nizozemském
originálu v roce 2003. Což je náhodou stejný rok, ve kterém byl do kin
uveden film Sophie Coppolové Ztraceno
v překladu. Podobností mezi těmito dvěma díly je hned několik –
včetně té, že někdo je vynáší do nebes a pro jiného jsou jen
přeceněnou rybou v moři průměru.
Přestože Spi! nemá ani
sto padesát stran, vešlo se toho do něj opravdu hodně. Dalo by se souhlasit
i s označením „vyzrálé a celistvé literární dílo“. Verbeke
dokazuje, že umí skvěle pracovat s různými vypravěči. Není to sice
nejoriginálnější postup, ale z pochopitelných důvodů oblíbený:
představení různých pohledů na tutéž věc nebo situaci může působit
jednak humorně, zvlášť pokud se střetává pohled mužský a ženský, ale
zároveň dokazuje smutnou skutečnost, že ta nejdelší cesta je od člověka
k člověku.
Jak vůbec mohou dva lidé navázat skutečný vztah, když i naprosto jednoduchá situace znamená pro každého něco úplně jiného? Ale kdyby šlo jen o starý problém mužů z Marsu a žen z Venuše, nebylo by to tak hrozné. Maju a Benoita nespojuje kromě trápení s nespavostí prakticky nic. Ona je mladá, hezká, vzdělaná, on je starší, labilní a stále ještě se nevyrovnal s traumaty z dětství.
Jak už bylo řečeno, Spi! je románovou prvotinou. A je to znát. Na jednu stranu autorka dovedně využívá humor, ironii, pohledy do psychologie postav i trochu absurdna a daří se jí vytvořit čtivou, svižnou a vtipnou knihu. Na druhou stranu si Verbeke pochopitelně svůj styl teprve vytváří a dobrušuje. Chvílemi Spi! působí spíš jako velmi dobrá slohová práce. Jako by v něm bylo až moc snahy zaujmout, „dobře to napsat“.
Verbeke dokazuje, že umí skvěle pracovat s různými vypravěči. Není to sice nejoriginálnější postup, ale z pochopitelných důvodů oblíbený: představení různých pohledů na tutéž věc nebo situaci může působit jednak humorně, zvlášť pokud se střetává pohled mužský a ženský, ale zároveň dokazuje smutnou skutečnost, že ta nejdelší cesta je od člověka k člověku.
Právě ono odměřování přesných dávek různých
literárních přísad je možná nakonec spíš na škodu. Není totiž tak
úplně jasné, na čem vlastně celá kniha stojí. Nejde ani o psychologickou
sondu do mysli člověka sužovaného nespavostí a neschopného normálně
fungovat, ani o netradiční milostný příběh, ale ani o volně spojený
sled černohumorných epizod.
Každopádně představuje Spi! příslib do budoucna. Annelies Verbeke předvedla, že dokáže vytvořit živé postavy, které jsou vlastně úplně obyčejné, ale zároveň mají své jedinečné kouzlo, a stejně tak živé dialogy i vnitřní monology. Všechny stylové klady by bylo propříště třeba opřít o silnější a jasnější příběh.
I přes občasnou prvoplánovost – je až příliš jednoduché dělat si srandu z různých obyvatel blázince, stejně tak Majina otrávenost a nevraživost vůči okolnímu světu, ve kterém noc patří spánku, působí chvílemi spíš jako zpohodlnělé „zakuklení“ v krunýři cynismu – reprezentuje Spi! svěží mladý proud v literárních vodách. Doufejme, že tento proud zesílí a najde si opět cestu až do České republiky.
Hodnocení: 65 %
Ukázka:
Na chvíli se zastavil, podíval se na dveře a pak se s trhnutím
obrátil ke mně.
‚Je to pravda?‘ zeptal se.
Přikývl jsem.
‚Je tohle váš život?‘ Znovu jsem přikývl. ‚Ale to je tak
jednoduché!‘ zvolal. ‚Zamilovaný do vlastní matky, laskavé děvky,
která vyniká kulinářským uměním, a navíc ještě trauma ze zlých
jeptišek a divoké fantazie… člověče zlatá, vy jste se měl narodit
o sto let dříve! Mohl jste se stát proslulým symbolistou, a dneska jste
klišé! Zrzavé ženy strhávající Ježíše z kříže, otylé dámy
v podvazcích na procházce se selátky, to by bylo něco pro vás. Můžu se
vás na něco zeptat: umíte zacházet se štětcem s paletou?‘
Překvapeně jsem zavrtěl hlavou.
Sotva takto uzavřel svůj deontologicky nezodpovědný proslov, rozletěly se
dveře. V nich stála velká hranatá žena, ruce v bok. Unaveně upřela oči
na doktora Müllera. Ten její pohled hrdě opětoval, ale přitom si zároveň
nervózně žmoulal okraje saka.
‚Pane Müllere, myslím, že sezení je u konce,‘ řekla přísně.
Neuniklo mi, že má ‚mořský‘ přízvuk.
Ještě než zmizel na chodbě, přeměřil si ji Müller chladným pohledem.
‚Doktor, sestro, doktor Müller,‘ zasyčel. Byla více než o hlavu
větší a hruď měla jako diskobolos. Když jeho kroky na chodbě dozněly,
obrátila se ke mně a řekla: ‚Víte, on není žádný psychiatr, žije
tady.‘ A protože jsem neodpovídal, pokračovala: ‚Já tady skutečně
pracuji Jmenuji se Lili.‘
Stiskem ruky mi málem rozdrtila prsty. Lidé by měli dostávat jména až
v dospělosti. Obryně, která se jmenuje Lili, neměla jistě snadný
život.
‚A kdopak jste vy?‘ zajímala se.
‚Jsem klišé,‘ odpověděl jsem vesele.
Annelies Verbeke, Spi!, Kniha Zlín, Zlín, 2010, překlad Jana Pellarová.