Annelies Verbeke – Spi!

Přestože Spi! nemá ani sto padesát stran, vešlo se toho do něj opravdu hodně. Dalo by se souhlasit i s označením „vyzrálé a celistvé literární dílo“. Verbeke dokazuje, že umí skvěle pracovat s různými vypravěči. Není to sice nejoriginálnější postup, ale z pochopitelných důvodů oblíbený: představení různých pohledů na tutéž věc nebo situaci může působit jednak humorně, zvlášť pokud se střetává pohled mužský a ženský, ale zároveň dokazuje smutnou skutečnost, že ta nejdelší cesta je od člověka k člověku.

Jak vůbec mohou dva lidé navázat skutečný vztah, když i naprosto jednoduchá situace znamená pro každého něco úplně jiného? Ale kdyby šlo jen o starý problém mužů z Marsu a žen z Venuše, nebylo by to tak hrozné. Maju a Benoita nespojuje kromě trápení s nespavostí prakticky nic. Ona je mladá, hezká, vzdělaná, on je starší, labilní a stále ještě se nevyrovnal s traumaty z dětství.

Jak už bylo řečeno, Spi! je románovou prvotinou. A je to znát. Na jednu stranu autorka dovedně využívá humor, ironii, pohledy do psychologie postav i trochu absurdna a daří se jí vytvořit čtivou, svižnou a vtipnou knihu. Na druhou stranu si Verbeke pochopitelně svůj styl teprve vytváří a dobrušuje. Chvílemi Spi! působí spíš jako velmi dobrá slohová práce. Jako by v něm bylo až moc snahy zaujmout, „dobře to napsat“.

Právě ono odměřování přesných dávek různých literárních přísad je možná nakonec spíš na škodu. Není totiž tak úplně jasné, na čem vlastně celá kniha stojí. Nejde ani o psychologickou sondu do mysli člověka sužovaného nespavostí a neschopného normálně fungovat, ani o netradiční milostný příběh, ale ani o volně spojený sled černohumorných epizod.

Každopádně představuje Spi! příslib do budoucna. Annelies Verbeke předvedla, že dokáže vytvořit živé postavy, které jsou vlastně úplně obyčejné, ale zároveň mají své jedinečné kouzlo, a stejně tak živé dialogy i vnitřní monology. Všechny stylové klady by bylo propříště třeba opřít o silnější a jasnější příběh.

I přes občasnou prvoplánovost – je až příliš jednoduché dělat si srandu z různých obyvatel blázince, stejně tak Majina otrávenost a nevraživost vůči okolnímu světu, ve kterém noc patří spánku, působí chvílemi spíš jako zpohodlnělé „zakuklení“ v krunýři cynismu – reprezentuje Spi! svěží mladý proud v literárních vodách. Doufejme, že tento proud zesílí a najde si opět cestu až do České republiky.

Ukázka:

Na chvíli se zastavil, podíval se na dveře a pak se s trhnutím obrátil ke mně.
‚Je to pravda?‘ zeptal se.
Přikývl jsem.
‚Je tohle váš život?‘ Znovu jsem přikývl. ‚Ale to je tak jednoduché!‘ zvolal. ‚Zamilovaný do vlastní matky, laskavé děvky, která vyniká kulinářským uměním, a navíc ještě trauma ze zlých jeptišek a divoké fantazie… člověče zlatá, vy jste se měl narodit o sto let dříve! Mohl jste se stát proslulým symbolistou, a dneska jste klišé! Zrzavé ženy strhávající Ježíše z kříže, otylé dámy v podvazcích na procházce se selátky, to by bylo něco pro vás. Můžu se vás na něco zeptat: umíte zacházet se štětcem s paletou?‘
Překvapeně jsem zavrtěl hlavou.
Sotva takto uzavřel svůj deontologicky nezodpovědný proslov, rozletěly se dveře. V nich stála velká hranatá žena, ruce v bok. Unaveně upřela oči na doktora Müllera. Ten její pohled hrdě opětoval, ale přitom si zároveň nervózně žmoulal okraje saka.
‚Pane Müllere, myslím, že sezení je u konce,‘ řekla přísně. Neuniklo mi, že má ‚mořský‘ přízvuk.
Ještě než zmizel na chodbě, přeměřil si ji Müller chladným pohledem. ‚Doktor, sestro, doktor Müller,‘ zasyčel. Byla více než o hlavu větší a hruď měla jako diskobolos. Když jeho kroky na chodbě dozněly, obrátila se ke mně a řekla: ‚Víte, on není žádný psychiatr, žije tady.‘ A protože jsem neodpovídal, pokračovala: ‚Já tady skutečně pracuji Jmenuji se Lili.‘
Stiskem ruky mi málem rozdrtila prsty. Lidé by měli dostávat jména až v dospělosti. Obryně, která se jmenuje Lili, neměla jistě snadný život.
‚A kdopak jste vy?‘ zajímala se.
‚Jsem klišé,‘ odpověděl jsem vesele.

Annelies Verbeke, Spi!, Kniha Zlín, Zlín, 2010, překlad Jana Pellarová.