Díky zlínskému nakladatelství se českým čtenářům do rukou dostává kniha chorvatského spisovatele Anteho Tomiće, jehož věhlas přesáhl hranice jeho rodného státu. V Chorvatsku se tato kniha dočkala deseti reedic a filmového i divadelního zpracování, tudíž bylo jen otázkou času, kdy dorazí k nám.
Českému čtenáři by kniha mohla být blízká nejen svým zasazením do Dalmácie, což je jedna z nejoblíbenějších destinací českých turistů, ale zároveň i svým ironickým nadhledem a švejkovsky laděnou mentalitou. Právě přirovnání k Švejkovi se lze jen těžko ubránit. Figurkovitost a banálnost chování tolik typická pro Haška dosahuje širokého rozkvětu i v tomto příběhu, který se jeví spíše jako sled obrazů, jež se odehrávají čtenáři před očima.
V prosté chorvatské vesnici Smiljevo se rozprostírá celá scenérie výjevů a postaviček. Vesnický farář se sklony k alkoholismu (láhev travarice jako prostředek zlepšení nálady nad nenapravitelně strašným světem), chtivá mladá vdova (s červeným BMW a prázdnou nádrží), závistiví chudí vesničané, zbohatlý emigrant (s dcerou, která by raději zapomněla na svůj rodný kraj), prodavač Miguel (krví Chorvat, leč po zhlédnutí telenovely Růže pro mou milou v něm nastal rozhodný přerod v Mexičana), vesnický prosťáček či vojenští představitelé státu (s velkou slabostí pro pečená jehňata). Tyto postavy svým charakterem přispívají k tragikomickému popisu života, jeho stereotypů a nešvarů, které díky nadsázce a nadhledu Tomićova rukopisu dohromady vytvářejí mozaiku dobře čitelnou i pro obyvatele s jiným trvalým bydlištěm.
V jazykové stavbě převládá hovorový jazyk s poměrně velkou škálou nespisovných výrazů, do kterého se mísí chorvatské názvy, které si čtenář může ujasnit ve slovníčku, ale s německým či španělským výrazivem si už musí poradit pomocí kontextu, jež je i přesto srozumitelný. Kniha je dělena do jednadvaceti kapitol, což z hlediska dějovosti není tak zásadní, neboť jedna z nich bez okolků varuje, že se v ní neděje vůbec nic, takže ji čtenář může s přehledem přeskočit. Pro koncechtivé čtenáře autor přidal ještě epilog, ve kterém se ovšem příběh neukončuje, život pokračuje dál, vesnice je stále neidylická, jen se dvě postavy obohatily o snubní prstýnky. Harlequin by tady skončil, ale ve Smiljevu se kvůli tomu čas nezastaví. Obyvatelé budou dál lamentovat nad životem, čekat v krámku ve frontě na čerstvý pršut a pomlouvat nezbedné obyvatele. A možná je tento jejich hořkosladký stav způsoben příslovím, které mají všichni hluboko zaryté v srdcích – není možný se zároveň usrat i zadržet to.
Ukázka:
Takoví to jsou lidé. Otázky života a smrti, smyslu a nesmyslu bytí je nezajímají. Nejeden z nich by vás možná i nakopal nebo vám plivl do obličeje, kdybyste mu řekli, že zhasly některé z hvězd, které nad jeho dýněmi poblikávaly už tisíce let. Hranice všehomíra, pohyb světla, Achilles a želva, povyk, který vyvolá pokles ceny prosa… Nikdo se neotravuje s takovými hloupostmi. Ale upéci jehně, prosím pěkně, to je jiná písnička.
Napsat komentář