Axel Brauns – Pestrostíni a netopýři

Axel Brauns se narodil v roce 1963 v Hamburku, kde také dosud žije. Poté, co zanechal vysokoškolských studií ekonomie a práva, se začal věnovat spisovatelství a za svůj román Pestrostíni a netopýři, na kterém průběžně pracoval sedmnáct let, získal řadu literárních ocenění. Brauns je jedním ze spisovatelů, kteří se o zážitky se svou psychickou nemocí, zde konkrétně s poruchou autistického spektra (tzv. Aspergerův syndrom), podělili v literárním díle. Vzpomeňme jen na Donu Williams a její knihu Nikde nikdo nebo Wendy Lawson a její Život za sklem. Zmíněné knihy, tzv. „illness stories“ (příběhy nemoci), jsou pro psychology cenným materiálem k poznání vnitřního světa člověka s psychickou poruchou, ale coby literární díla nepochybně přitáhnou i běžné čtenáře.

Všechny nás přitahuje univerzální téma komunikace, blízkosti, osamělosti a vlastní mysli. Zatímco se Williams a Lawson uchýlily k deníkovým zpovědím, podrobně analyzujícím vlastní mentální pochody, a jejich knihy jsou spíše zachycením procesu jejich uzdravování, pouští se Brauns do odvážnější literární fabulace, byť taktéž pojaté deníkově a chronologicky (od raného dětství do věku okolo dvaceti let). Brauns chce především vyprávět příběh a chce ho vyprávět literárně, což se mu poměrně daří, jakkoliv je cesta do řeči jeho díla o něco náročnější než v dílech, na jaká jsme možná zvyklí.

Svět Braunsova autismu, nahlížený zevnitř skrze psané slovo, se může od prvních stránek jevit jako zmatený a těžko přístupný labyrint a je třeba se jeho vidění reality, jejího zachycení v autorově vlastním jazyce přizpůsobit. Brauns si jako dítě často věci pojmenovával po svém, „čtverec“ je pískoviště, zahrada je pro něj „balkón“ atd. Svůj svět si zabydloval vytvářením novotvarů nebo jiných pojmenování (hubohluk, Barmbek, Laskonkové náměstí, miskový výraz). Na jednom místě románu popisuje svůj tehdejší způsob vnímání slov – slova pro něho byla nejprve zvuky, které měly odlišné tóny, z nichž některé nesly nějaký význam. Slyšel-li Brauns tón, ale nedokázal-li dešifrovat tón určitého významu, nazval takové slovo prostě zvukem. Ostatní lidi si Brauns rozlišil jako „pestrostíny“ a „netopýry“, mezi které patřili především spolužáci ve škole, ke kterým pociťoval ireálný strach a často jejich řeči nerozuměl: „Laskonková teta bez laskonek mě jemně, ale rozhodně chytila za bradu a snažila se mi podívat do očí. Dotkla se mé tváře! Vzrušením jsem zkameněl. Z úst laskonkové tety vyskakovala slova. Znovu měla rysy netopýrky.“

Vnitřní život člověka s Aspergerovým syndromem je nadmíru bohatý, fantaskní a citlivý (Brauns je vybaven fenomenální pamětí a pomáhá matce v redakci křížovek), jenže v kontaktu s „normálním“ světem ostatních se nutně dostává do střetu a zažívá strach, úzkosti, nedorozumění a bolest. Braunsovy vzpomínky na rané dětství se nevymykaly běžnému dětskému vnímání – zamilované pískoviště, radost z dárků, laskonky coby symbol hodné babičky – jenže všechny tyto maličkosti jako by stále provázely i Braunsovo dospívání. Z vnějšího pohledu je také zvláštní neprojevování citů – při čtení nenarazíme na jediné místo, kde by Brauns popisoval pláč, což je u dítěte běžné, stejně tak zarazí stoické přijetí smrti otce nebo zvláštní navazování kontaktů s dívkami (u kterých měl Brauns, zdá se, úspěch). V příběhu je dobře patrné postupné vymaňování z ulity, kdy se skořápka introvertního mikrosvěta začne zjevovat samotnému Braunsovi, který jakoby stále více vykračuje ze sebe a je schopen reflektovat to, jak ho ostatní vnímají či samotný fakt toho, že když ulice má stejné jméno na začátku jako na konci, vlastně není nijak zvlášť fascinující.

Braunsův biografický román je sledem groteskních, smutných i zcela banálních příhod a tak trochu se vzpírá běžným hodnoticím měřítkům, nicméně snaha po „literárnosti“ je na řadě míst patrná a kvalitě textu moc nepřidává, jen komplikuje dětskou perspektivu, z níž jsou zážitky převážně snímány: „Po domě se potloukal večer“ nebo „Sádra mi ovinula nohy, sádra mi ovinula všední den.“ Síla vyprávění a vůbec odvaha vměstnat do slov něco, co je svým způsobem těžko sdělitelné, si však zaslouží uznání a je hodná pozornosti. Podivně překotný a místy zmatený jazyk klade čtení překážky (a místy tomu napomáhá i samotný překlad do jiného jazyka, což není výtka vůči jeho kvalitě). Chceme-li však nahlédnout do světa, kde platí jiná pravidla logiky než v „našem“ světě, vyplatí se cestu podstoupit i za cenu toho, že v textu existují místa, kam patrně nepronikneme a která vyplývají z povahy autistického vnímání reality: „Ulice Kozí lozy neměla eleganci šachové šachty.“

I když je kniha cenným materiálem pro všechny, kteří se denně s autismem setkávají, ostatní čtenáře může oslovit svým univerzálním tématem – když si uvědomíme, že celý náš svět stojí na tom dorozumět se v řeči, umět používat jazyk a slova, pak je zajímavé nahlédnout tam, kde tato důležitá sociální funkce selhává, kde nefunguje podle obvyklých zákonů. Podle filozofa Hanse-Georga Gadamera, který zdůrazňoval naše řečové zabydlení světa v řádu smyslu, bychom se v takových případech ocitli v pusté krajině bez významu. A právě Axel Brauns ukazuje, že to nemusí platit úplně. Když se ho lékař v nemocnici po aplikaci jódu zeptá: „Pálí tě to?“, nedokáže Brauns pochopit, jak doktor otázku myslí, jeho koleno přece nehořelo, nebyl na něm oheň. Brauns vůbec jako by nevnímal bolest (nevnímal ji, protože ji nedokázal pojmenovat). Bolest je jednou z mnoha smyslových zkušeností, které prostě řeči nepodléhají, nelze je vyslovit. Z toho plyne na jedné straně úžasné citové bohatství vnitřního světa, které ve vzácných případech, jako je láska (taky na ni v Braunsově knize dojde), lze sdílet, na druhé straně ale může vést až k nesnesitelné izolaci. Takže když se Brauns v závěru ptá: „Nebylo by hezké, kdybychom všichni mlčeli?“, nezní to jako frustrovaná výtka světu, který ho nechápe, ale jako navázání dialogu s okolním světem, kde na obsahu samotné odpovědi vůbec nezáleží.

Ukázka:

Letěl jsem do kuchyně. Nechtěl jsem ztrácet čas. Uchopil jsem zásuvku s příbory, naházel jsem lžíce do nerezového dřezu a žádostivě jsem míchal lžícové těsto. Úžasné! Převracel jsem a míchal lžícovou masu a ona břinkala a zněla. Nedovedl jsem přestat. Hníst a převracet, hníst a převracet. Lžíce bubnovaly o ocel. Týden plný deště a slunce, pochodování, ovocné šťávy byl pryč. V této nanejvýš vzácné chvíli bylo na čase dělat cink-cink, řach-řach. Ťop mě uchopil za ramena. Byl jsem v zajetí hnětení a převracení, nedovedl jsem přestat. Ťop mě tahal pryč od dřezu. Lžíce mi pošeptaly poslední cink-cink, řach. Pak jsem uslyšel Ťopův zlostný hlas: „Když nejsi normální, pověs si na krk ceduli.“ V kuchyni se objevila Jája. „Co je to za pekelný rámus?“ „Našemu synkovi přeskočilo.“

Axel Brauns, Pestrostíni a netopýři. Můj život v jiném světě, Portál, Praha, 2011, překlad Zdeněk Jančařík.