Axel Brauns – Pestrostíni a netopýři

Všichni známe příběh Rain Mana, nejznámějšího autisty na světě,
kterého zvěčnil americký filmový byznys. Svět autismu však není jen
jeden a tuto psychickou poruchu dosud obklopuje řada tajemství, s nimiž si
zatím neví rady ani lékařská věda. Do svého vnitřního světa nás ve
svém biografickém románu pozval Axel Brauns, kterého nemoc ušetřila svých
nejhorších projevů a dovolila mu v jeho 21 letech začít reflektovat sebe
sama zvnějšku, ba co víc, stát se spisovatelem.

Axel Brauns se narodil v roce 1963 v Hamburku, kde také dosud žije.
Poté, co zanechal vysokoškolských studií ekonomie a práva, se začal
věnovat spisovatelství a za svůj román Pestrostíni a netopýři,
na kterém průběžně pracoval sedmnáct let, získal řadu literárních
ocenění. Brauns je jedním ze spisovatelů, kteří se o zážitky se svou
psychickou nemocí, zde konkrétně s poruchou autistického spektra (tzv.
Aspergerův syndrom), podělili v literárním díle. Vzpomeňme jen na Donu
Williams a její knihu Nikde nikdo nebo Wendy Lawson a její Život
za sklem. Zmíněné knihy, tzv. „illness stories“ (příběhy nemoci),
jsou pro psychology cenným materiálem k poznání vnitřního světa
člověka s psychickou poruchou, ale coby literární díla nepochybně
přitáhnou i běžné čtenáře.

Všechny nás přitahuje univerzální
téma komunikace, blízkosti, osamělosti a vlastní mysli. Zatímco se Williams
a Lawson uchýlily k deníkovým zpovědím, podrobně analyzujícím vlastní
mentální pochody, a jejich knihy jsou spíše zachycením procesu jejich
uzdravování, pouští se Brauns do odvážnější literární fabulace, byť
taktéž pojaté deníkově a chronologicky (od raného dětství do věku okolo
dvaceti let). Brauns chce především vyprávět příběh a chce ho vyprávět
literárně, což se mu poměrně daří, jakkoliv je cesta do řeči jeho díla
o něco náročnější než v dílech, na jaká jsme možná zvyklí.

Svět Braunsova autismu, nahlížený zevnitř skrze psané slovo, se může
od prvních stránek jevit jako zmatený a těžko přístupný labyrint a je
třeba se jeho vidění reality, jejího zachycení v autorově vlastním
jazyce přizpůsobit. Brauns si jako dítě často věci pojmenovával po svém,
„čtverec“ je pískoviště, zahrada je pro něj „balkón“ atd. Svůj
svět si zabydloval vytvářením novotvarů nebo jiných pojmenování
(hubohluk, Barmbek, Laskonkové náměstí, miskový výraz). Na jednom místě
románu popisuje svůj tehdejší způsob vnímání slov – slova pro něho
byla nejprve zvuky, které měly odlišné tóny, z nichž některé nesly
nějaký význam. Slyšel-li Brauns tón, ale nedokázal-li dešifrovat tón
určitého významu, nazval takové slovo prostě zvukem. Ostatní lidi si
Brauns rozlišil jako „pestrostíny“ a „netopýry“, mezi které patřili
především spolužáci ve škole, ke kterým pociťoval ireálný strach a
často jejich řeči nerozuměl: „Laskonková teta bez laskonek mě
jemně, ale rozhodně chytila za bradu a snažila se mi podívat do očí.
Dotkla se mé tváře! Vzrušením jsem zkameněl. Z úst laskonkové tety
vyskakovala slova. Znovu měla rysy netopýrky.“

Vnitřní život člověka s Aspergerovým syndromem je nadmíru bohatý,
fantaskní a citlivý (Brauns je vybaven fenomenální pamětí a pomáhá matce
v redakci křížovek), jenže v kontaktu s „normálním“ světem
ostatních se nutně dostává do střetu a zažívá strach, úzkosti,
nedorozumění a bolest. Braunsovy vzpomínky na rané dětství se nevymykaly
běžnému dětskému vnímání – zamilované pískoviště, radost
z dárků, laskonky coby symbol hodné babičky – jenže všechny tyto
maličkosti jako by stále provázely i Braunsovo dospívání. Z vnějšího
pohledu je také zvláštní neprojevování citů – při čtení nenarazíme
na jediné místo, kde by Brauns popisoval pláč, což je u dítěte běžné,
stejně tak zarazí stoické přijetí smrti otce nebo zvláštní navazování
kontaktů s dívkami (u kterých měl Brauns, zdá se, úspěch).
V příběhu je dobře patrné postupné vymaňování z ulity, kdy se
skořápka introvertního mikrosvěta začne zjevovat samotnému Braunsovi,
který jakoby stále více vykračuje ze sebe a je schopen reflektovat to, jak
ho ostatní vnímají či samotný fakt toho, že když ulice má stejné jméno
na začátku jako na konci, vlastně není nijak zvlášť fascinující.

Braunsův biografický román
je sledem groteskních, smutných i zcela banálních příhod a tak trochu se
vzpírá běžným hodnoticím měřítkům, nicméně snaha po
„literárnosti“ je na řadě míst patrná a kvalitě textu moc
nepřidává, jen komplikuje dětskou perspektivu, z níž jsou zážitky
převážně snímány: „Po domě se potloukal večer“ nebo
„Sádra mi ovinula nohy, sádra mi ovinula všední den.“ Síla
vyprávění a vůbec odvaha vměstnat do slov něco, co je svým způsobem
těžko sdělitelné, si však zaslouží uznání a je hodná pozornosti.
Podivně překotný a místy zmatený jazyk klade čtení překážky (a místy
tomu napomáhá i samotný překlad do jiného jazyka, což není výtka vůči
jeho kvalitě). Chceme-li však nahlédnout do světa, kde platí jiná pravidla
logiky než v „našem“ světě, vyplatí se cestu podstoupit i za cenu
toho, že v textu existují místa, kam patrně nepronikneme a která
vyplývají z povahy autistického vnímání reality: „Ulice Kozí lozy
neměla eleganci šachové šachty.“

I když je kniha cenným materiálem pro všechny, kteří se denně
s autismem setkávají, ostatní čtenáře může oslovit svým univerzálním
tématem – když si uvědomíme, že celý náš svět stojí na tom
dorozumět se v řeči, umět používat jazyk a slova, pak je zajímavé
nahlédnout tam, kde tato důležitá sociální funkce selhává, kde nefunguje
podle obvyklých zákonů. Podle filozofa Hanse-Georga Gadamera, který
zdůrazňoval naše řečové zabydlení světa v řádu smyslu, bychom se
v takových případech ocitli v pusté krajině bez významu. A právě Axel
Brauns ukazuje, že to nemusí platit úplně. Když se ho lékař v nemocnici
po aplikaci jódu zeptá: „Pálí tě to?“, nedokáže Brauns
pochopit, jak doktor otázku myslí, jeho koleno přece nehořelo, nebyl na něm
oheň. Brauns vůbec jako by nevnímal bolest (nevnímal ji, protože ji
nedokázal pojmenovat). Bolest je jednou z mnoha smyslových zkušeností,
které prostě řeči nepodléhají, nelze je vyslovit. Z toho plyne na jedné
straně úžasné citové bohatství vnitřního světa, které ve vzácných
případech, jako je láska (taky na ni v Braunsově knize dojde), lze sdílet,
na druhé straně ale může vést až k nesnesitelné izolaci. Takže když se
Brauns v závěru ptá: „Nebylo by hezké, kdybychom všichni
mlčeli?“, nezní to jako frustrovaná výtka světu, který ho nechápe,
ale jako navázání dialogu s okolním světem, kde na obsahu samotné
odpovědi vůbec nezáleží.

Ukázka:

Letěl jsem do kuchyně. Nechtěl jsem ztrácet čas. Uchopil jsem
zásuvku s příbory, naházel jsem lžíce do nerezového dřezu a
žádostivě jsem míchal lžícové těsto. Úžasné! Převracel jsem a
míchal lžícovou masu a ona břinkala a zněla. Nedovedl jsem přestat. Hníst
a převracet, hníst a převracet. Lžíce bubnovaly o ocel. Týden plný
deště a slunce, pochodování, ovocné šťávy byl pryč. V této nanejvýš
vzácné chvíli bylo na čase dělat cink-cink, řach-řach. Ťop mě uchopil
za ramena. Byl jsem v zajetí hnětení a převracení, nedovedl jsem přestat.
Ťop mě tahal pryč od dřezu. Lžíce mi pošeptaly poslední cink-cink,
řach. Pak jsem uslyšel Ťopův zlostný hlas: „Když nejsi normální,
pověs si na krk ceduli.“ V kuchyni se objevila Jája. „Co je to za
pekelný rámus?“ „Našemu synkovi přeskočilo.“

Axel Brauns, Pestrostíni a netopýři. Můj život
v jiném světě, Portál, Praha, 2011,
překlad Zdeněk Jančařík.