Chuck Palahniuk – Strašidla

Pokud neznáte jednoho z nejpřednějších amerických spisovatelů, Chucka Palahniuka, určitě se alespoň podívejte na film Klub rváčů (který byl natočen podle Palahniukova debutu), abyste věděli, do čeho se při případné koupi a následném otevření knihy pouštíte. Pokud by se tak totiž nestalo, mohli byste si dost dobře připadat jako při otevření hry Jumanji. Ano, Palahniuk se vyžívá v excentrických, někdy hodně morbidních až perverzních námětech, do kterých ale vždy dokáže napasovat i břitký černý humor a kritiku společnosti, která je v této knize cítit velice intenzivně. U Strašidel se ale budou morbidně řehnit a zároveň zadržovat dávení jak ti, co ho znají, tak naprostí nováčci v Palahniukově panoptiku.

Strašidla jsou souborem povídek, kompozičně poskládaných podle starého vzoru Dekameronu či Canterburských povídek. Jednotlivé povídky rámuje děj lidí, jakýchsi figurek, individuí s podivnými jmény, kteří se chtějí stát spisovateli a odjedou na „tvůrčí soustředění“, kde, jak doufají, napíší dílo, bestseller, se kterým poplyne i vysněná sláva a nehorázná suma peněz. Samotný námět čerpá ze skutečné události, na kterou je v knize několikrát odkazováno. Podobné tvůrčí setkání, z kterého vznikl následně námět slavného hororu Frankenstein, totiž zorganizovali slavní romantičtí spisovatelé, tedy Byron, Shelley a jeho žena.

Palahniuk jako by ale v každé povídce, v každé řádce knihy zacházel záměrně ad absurdum a nutil své postavy, aby si kvůli větší mediální slávě, která přijde po objevení jejich veleděl, uřezávaly postupně prsty, ruce i další údy, ničily druhým zásoby jídla a dokonce se zabíjely mezi sebou.

Před každou povídkou je také nová postava z tohoto panoptika předvedena doslova na pódium a představena krátkou básní, jejíž formální prvky se opakují i v dalších „básnických medailoncích“. Samotný nápad tohoto zmražení času poezií, v které v náznacích poodhalujeme i konec celého příběhu, je sice zajímavý, forma básní ale není nikterak objevná a v knize působí spíše pseudoumělecky.

A i když si Chuck Palahniuk vybírá opravdu atraktivní témata a v každé povídce neustále šokuje tu vtipem, tu zase odporností, po čase čtenář otupí a nic už ho nepřekvapí. Příběh jako takový se nakonec zacyklí a čtenář má pocit, jako by z vyprávění nevedla žádná cesta ven, stejně jako nevede ani z pobořeného divadla kdesi v předměstí, kam se hlavní postavy samy uvěznily.

Čtenář se tak nenápadně začne ztotožňovat s pocity povídkových strašidel, přesto však zůstává při prokousávání se dějem jistá pachuť toho, jestli celé to vyprávění není jen chlapácká exhibice, silácké povídání autora. Navršení jedné podivnosti na druhou, to vše vyloupnuté z dekameronské formičky a zabalené krátkými básněmi.

Ukázka:

Oběma rukama se chytí za kraj stolu, ale prsty uklouznou. Praští se bradou o desku, až se mu se zarachtáním scvaknou zuby k sobě. Potom už jsou Dohazovač i jeho penis pod stolem. Oba se změnili v kusy našedlého masa.
Náš nebohý Dohazovač se změnil v rekvizitu, kterou můžeme zabudovat do našich vyprávění. Naše nová loutka. Jeho rodinné historky o koncentrácích a felacích teď patří nám.
Chybějící článek se skloní pod stůl. Narovná se a na dlani má šedivého, useknutého ptáka, teď už jen kus kůže, vrásčité od všech těch změn velikostí při každé erekci. Na useknutém konci obyčejné růžové maso…
„Prga,“ říká Chybějící článek. Očichá to, jednou, dvakrát, nos má zvednutý nahoru a nozdry roztažené, skoro se nosem dotýká masa. Pokrčí rameny a prohlásí: „Všechno, co uvaříme v té mikrovlnce, bude stejně chutnat po popcornu…“
Sám moc dobře ví, že když sní uťatý penis mrtvého, získá nejlepší vysílací časy ve všech pozdně večerních debatních pořadech na světě. Stačí, když bude popisovat, jak to chutnalo. A pak ta propagace grilovacích omáček a kečupu. Nato jeho vlastní kuchařka. Rozhlasové pořady zaměřené na bizarnosti. A pak další, přes den vysílané pořady, po zbytek života.

Chuck Palahniuk, Strašidla, Odeon, Praha 2007, přeložil Richard Podaný, str. 333.