Cormac McCarthy – Cesta
„Bůh není a my jsme jeho proroci,“ říká jedna z postav nejnovějšího románu Cormaca McCarthyho Cesta, který byl oceněn Pulitzerovou cenou. A skutečně. Bůh není – tedy rozhodně ne v této knize. Ale jeho proroci, ti v ní jsou. Nesou světlo…
Celý širý svět je úplně prázdný, zničený a bezútěšný, poznamenaný globální katastrofou, která zahubila téměř vše živé i všechnu krásu a naději. Krajina se obalila všudypřítomným popílkem, který dráždí plíce a způsobuje nekonečné záchvaty kašle. A uprostřed toho všeho se objevují dvě postavy – otec a syn, kteří putují odnikud nikam, ale stále doufají a jako stěhovaví ptáci hledají naději kdesi na jihu, kam se snaží dojít dříve, než je zastihne ledová zima a jejich těla pokryje šedivý popel.
Při čtení McCarthyho postapokalyptického románu se člověku do srdce zabodává neodvratný a jedovatý osten beznaděje vzbuzující otázky: Má vůbec smysl bojovat o něco, co nemá naději a každou chvíli skončí? Má cenu snažit se zachovat si život, jehož jedinou reálnou budoucností je pouze přítomnost? A dokáže toho člověk snést více, když je na něm závislý život jeho dítěte?
A tak spolu putují – jeden druhému nejlepší oporou: otec synovi, aby měl co jíst, syn otci, aby měl proč žít. K jejich cestě neexistuje žádný důvod, neexistuje ale také žádný důvod, proč zůstat. Jejich cesta je metaforou urputné touhy po nalezení smyslu života tam, kde už nic není. Ve světě bez budoucnosti nemá smysl ani o čemkoli mluvit, což umocňuje i zvolená forma vyprávění: dialogy nejsou od textu nijak odděleny, samy od sebe vznikají a zase zanikají, bez uvozovek, pouze plynou…
McCarthy však nestaví katastrofickou vizi světa na první místo, pouze na jejím pozadí předestírá černobílý život moderního člověka, který již nikdy nespatří barvy starého světa, v němž žil, neboť všechny jeho vzpomínky již dávno vybledly a všechny jeho snahy se zúžily pouze na nekonečný boj o přežití. Starý svět skončil – možná vinou člověka, aby uvolnil místo tomu novému. Ale znamená vždy nové zároveň to lepší? Co když se jediným smyslem života stane snaha nezmrznout, najíst se a vyspat? Má-li takto vypadat návrat „zpět k pramenům“, jak si ho mnohdy přejí filozofové, není pak lepší nechat tento pramen raději vyschnout?
Autor prokazuje nevyčerpatelné schopnosti popsat pokaždé jinak šeď a tmu, která se vznáší nad krajinou i uvnitř lidské duše, stejně tak mistrně propojuje beznadějné putování s meditací o smyslu lidského života a existenci dobra. Dává jasně najevo své přesvědčení, že být dobrý člověk, skutečně dobrý, znamená nepřekročit onu neviditelnou hranici lidství, která z nás dělá „vyšší bytosti“. Ukazuje čtenáři, že mít s sebou malé dítě a vydržet se mu denně dívat do očí, které musely vidět věci, jež se člověku ani nedokáží zdát, je závazek, který udrží při životě lépe než cokoli jiného. Mít s sebou malé dítě pomáhá člověku zůstat opravdovým člověkem. Nést světlo…
Ukázka:
Silnice přecházela přes vyschlý močál; ze zmrzlého bahna trčely rampouchy jako krápníky v jeskyni. Zbytky po dávném ohništi u silnice. Za ním dlouhý betonový chodník. Mrtvá bažina. Mrtvé stromy stály v šedivé vodě, povlávaly na nich šedé zbytky mechu. U obrubníku navátý jemný popílek. Opíral se o zábradlí z drsného betonu. Třeba při záhubě světa konečně bude vidět, jak vlastně byl udělaný. Oceány, hory. Tíživá antipodívaná na zanikající věci. Nekonečná pustina, podmáčená a chladně prastará. Ticho.
Cormac McCarthy, Cesta, Argo, Praha, 2008, str. 177
Související články
Reklama
