David Nicholls – Jeden den

Propracovaný román Davida Nichollse zachycuje dvě dekády života dvou lidí, muže a ženy. Je to román velmi překvapivý a hlavně nadmíru působivý – přestože byste to na začátku vůbec nečekali. Zpočátku na vás možná bude kniha působit jako dobře napsaný, avšak zcela obyčejný příběh s tuctovou a trochu otřepanou zápletkou. Ústřední dvojice se potkává a míjí a zase potkává a zase míjí – ale co dál?

Ovšem než si stačíte všimnout, příběh dvou mladých a postupně vyzrávajících lidí, kteří se životem různě protloukají, hledají svou cestu, bolestně opouštějí své ideály a vzdávají se cílů, zjišťují, že životní cesta skutečně není čtyřproudá dálnice, na které můžete jet sto šedesátkou, ale mnohdy jde o pěšinku tak klikatou a neprostupnou, že si na ní cestu musíte klestit, vás naprosto pohltí. Proč? Protože je to tak neuvěřitelně uvěřitelné, že máte pocit, jako by ani nešlo o fikci, ale vlastně o příběh kohokoli z nás, o příběh blízkých přátel, s nimiž sdílíte životní radosti a strasti, o příběh vás samých.

Emma Morleyová a Dexter Meyhew se spolu potkávají v den ukončení školy. Emma – zajímavá intelektuálka a sečtělá studentka pohlcená vizí změnit svět a dokázat něco, za co by na sebe byla pyšná, Dexter – pohledný sukničkář pocházející z dobře situované rodiny, nijak extra chytrý, ale dost inteligentní na to, aby věděl, co potřebuje udělat, aby byl jeho život stále bezstarostný. Jeden společný den, jedna společná noc. Ačkoli se k sobě na první pohled nehodí, ze svého života si už nezmizí. Ačkoli jsou každý úplně jiný, spojuje je nerozdělitelné pouto. Ačkoli každý má našlápnuto v životě úplně jinam a věci řeší rozdílným způsobem, oba zažívají vzestupy i bolestivé pády. A ačkoli se třeba několik let nevidí, není dne, kdy by o sobě nevěděli a navzájem na sebe nemysleli. Jak tohle skončí?

Ve skutečnosti vlastně nejde až tak o samotný příběh, čím si vás Jeden den podmaní. To, čím si vás román získá, je způsob, jakým Nicholls dokáže tento příběh sdělovat. Jeho vypravěčské schopnosti jsou totiž skvělé a zvolené vypravěčské postupy jednoduché, nápadité a velmi účinné. Nicholls se nesnaží o virtuozitu a šokující dějové zvraty. Celý román plyne rozvláčně – tak, jako plyne skutečný život – postavy postupně dozrávají, mění se, ale čtenář se přesto nenudí. Nic není zbytečně omíláno, jednotlivé kapitoly na sebe dokonce mnohdy přímo nenavazují, ale v čase se posouváme skokem, takže postavy opouštíme v určité situaci, na životní křižovatce, před důležitými rozhodnutími nebo po velkých změnách, ale další střípek jejich osudů se před námi otevře až mnohem později. Tím si ovšem Nicholls zajišťuje čtenářovu naprostou pozornost – abychom udrželi nit, musíme v této chvíli číst velmi pozorně a o knize přemýšlet, vzpomínat na předešlé události, spojovat je s následným vývojem, rušit své představy o tom, jak jsme si mysleli, že se situace vyvine, čímž nás pak příběh o to více vtahuje. Jak prosté!

Pokud Nicholls celý příběh, čítající více jak 400 stran textu, někam směřoval, pak jistě k velké konečné pointě. Poté, co je již příběh uzavřen, vrací jej Nicholls na úplný začátek. Ocitáme se tedy v místě, odkud jsme vyšli, a najednou si díky tomu uvědomujeme tu obrovskou změnu, jíž Emma a Dexter (a my spolu s nimi) prošli a která se zpětně zdá tak neskutečná. Prohlíželi jste si někdy fotky z dětství či mládí, dívali jste se na své minulé já – najednou tak vzdálené a cizí, neboť mu chybějí vaše současné zkušenosti – a ptali jste se nevěřícně a s notnou dávkou až rozpačité melancholie sami sebe: „Jsem tohle opravdu já?“ Pokud ano, ten pocit důvěrně znáte. A Nicholls jej dokáže naprosto bez varování vyvolat, takže vás, nepřipravené, hluboce zasáhne. A pokud vám v té chvíli na mysli nevytanou vaše vlastní tísnivé vzpomínky na promarněné šance a palčivě sžíravý pocit, že prostě musíte se svým životem něco udělat, jinak může být pozdě, pokud se ve vás nezačne po troškách sbírat odvaha k jakékoli alespoň maličké změně, pak jste nic nepochopili…

Ukázka:

Znovu vykročila na jih směrem k návrší The Mound. „Žij každý den, jako by to měl být tvůj poslední,“ zněla obvyklá rada, ale po pravdě řečeno, kdo by na to měl energii? Co když zrovna prší nebo na člověka něco leze? Nebylo to dost praktické. Mnohem lepší je se prostě snažit se žít co nejlíp, odvážně a nebojácně a třeba i něco změnit. Ne snad celý svět, ale aspoň ten kousek kolem sebe. Vyrazit do světa se svým nadšením a elektrickým psacím strojem a dát se tvrdě do práce na… na něčem. Měnit lidské životy prostřednictvím umění, například. Hýčkat si přátele, držet se svých zásad, žít vášnivě a naplno a dobře. Zažívat nové věci. Milovat a být milována, jestli to bude možné.
Tak zněla její všeobecná teorie, i když s jejím převáděním do praxe začala víc než nešťastně. Jako by se nechumelilo, se rozloučila s někým, kdo se jí vážně líbil, s prvním klukem, na kterém jí doopravdy záleželo, a teď aby se smířila s tím, že už ho nejspíš nikdy neuvidí. Nemá jeho telefon ani adresu, a i kdyby měla, k čemu by to bylo? On si jí o číslo také neřekl a ona měla tolik hrdosti, že by mu nikdy nenechávala nevyžádané vzkazy, další zamilovaná slečna s unylým pohledem. Poslední, co mu řekla, bylo, ať se má v životě hezky, To se vážně nemohla zmoct na něco lepšího?
Šla dál. Už se před ní začínal vynořovat hrad, když za sebou uslyšela kroky, hlasité pleskání luxusních podrážek o chodník, a usmívala se ještě dřív, než zaslechla svoje jméno a otočila se, protože věděla, že to bude on.

David Nicholls, Jeden den, Argo, Praha, 2011, překlad Dominika Křesťanová.