Dvojrecenze: Květa Legátová – Mušle a jiné odposlechy

Zajímalo to i Květu Legátovou, která ve svých úctyhodných devětaosmdesáti letech popustila uzdu své imaginace a do třiadvaceti kratičkých povídek vměstnala pochopení, nadhled a laskavý humor, s nímž pohlíží tak trochu netradičně na tradiční postavy či představy – pohádkovou realitu, jak ji slýcháme od dětství. Protože věci mohou být jinak, než jaké se na první pohled zdají.

Autorka slavného románu Jozova Hanule, podle kterého natočil Ondřej Trojan před pěti lety úspěšný český film Želary, se nesnaží o skandál ani o žádná převratná sdělení o tak důvěrně známých pohádkových postavách našeho dětství – o princeznách, princích, ježibabách, čertech a dalších nadpřirozených bytostech. Snaží se jen jemně poodhalit, že i tyto nadpřirozené bytosti jsou vlastně ve skutečnosti úplně přirozené a lidem ve svých starostech ještě podobnější, než by se zdálo.

A tak se například dočteme o víle, která má strach, že se v noci svým tancem ztrapní, o Popelce, která sice ví, že princ není žádný krasavec ani mudrc, ale zkrátka je to princ, či o čarodějnici, která nedokáže svým ježibabím rozumem pochopit, proč proboha každá její mladičká služebná vždy otevře zapovězenou třináctou komnatu.

Kniha je zkrátka zajímavou apokryfní hříčkou zkušené spisovatelky. Promíchání krásného jazyka, který Legátová používá, s propracovanou psychologií postav a s téměř infantilní radostí ze zvoleného tématu dělá z knihy velmi lákavé čtení. Vždyť kdo by se nechtěl alespoň na chvíli odpoutat od náročné četby a vrátit se k hrdinům svého dětství s novým – poněkud upraveným a o dost reálnějším – osudem, aniž by měl pocit, že mu jeho dětství bylo odejmuto a pošlapáno?

Může to znít jen jako klišé, ale pokud moudrost skutečně přichází s věkem, pak jí má Květa Legátová na rozdávání. A její dílo to potvrzuje. Protože napsat milou a příjemnou knihu, která může úplně stejně bavit děti i dospělé (jedny proto, že jim nebere jejich naivní dětské ideály, a druhé proto, že jim ukazuje, že i realita může mít své pohádkové kouzlo a nemusí být vždy jen černá), je skutečně velké umění.

Johanka Pižlová

Odposlouchávající Květa Legátová

Všechno je jiné, než se zdá – v království, v nebi, v pekle i v kostele. Děti se dohadují kvůli barvě kyblíčku na písek, stejně jako se nemohou dohodnout panovníci. Ti sice směřují ke stejnému cíli, ale každý se k němu vydal jinou cestou – proto spolu válčí. Drak je zamilovaný do princezny, ďábel by chtěl pracovat moderně, Popelka plánuje, jak „sbalí“ prince, a paní Pavlousková může zachránit svět. Ale hlavně je třeba dávat si pozor na mimozemšťany.

Těžko soudit, kde autorka „odposlechla“ příběhy, které tvoří její novou knihu. Jako by neznalá klasických pohádek za dveřmi slyšela, jak je rodiče předčítají svým dětem, ale dobře nerozuměla, co přesně bylo řečeno, a tak si chybějící slova, věty a situace domyslela na základě své životní zkušenosti.

Autorku napadly zajímavé myšlenky, jak uchopit pohádkové téma a udělat z něj poetický příběh dneška. Zaměřila se hlavně na psychologii postav, jak je vidět nejen v dialozích, ale hlavně v četných monolozích postav, které nám ukazují jejich myšlení odpovídající současnému světu.

Přečíst si tu a tam některý z drobných příběhů obsažených v této knize může být pohlazením po duši. Číst však celou knihu v jednom časovém období se po několika stránkách stává nudným, protože jednotlivé „odposlechy“ jsou z pohádek přetvořeny podle stejného nebo alespoň velmi podobného vzorce. Čtenář, který si tuto drobnou knížečku bude pomalu a postupně pročítat a bude tedy moci přemýšlet zvlášť nad každým příběhem a nechat se jimi postupně oslovovat, si přesto prožije úsměvné a příjemné chvíle.

Veronika Buchtíková

Ukázka:

Sestřičky už zase volají. Popelko. Zní to pěkně. Tak skromně a ctnostně. Popelka. Křičte si, drahouškové… vy sůvy. Sám princ nese atlasový střevíček. Jenom abych nevyprskla, až mi ho bude měřit. Je to strašně k smíchu, vybírat si nevěstu podle čísla bot. Člověk by nevěřil, co dokážou šaty. Hned mi dělali místo u stolu. Prý nějaká cizí kněžna. Trnula jsem celý večer, aby se mi nepohnul závoj. Sestřičky se otáčely stále kolem mne, zmije závistivé! Princ mi zas pořád líbal ruku, ještě že jsem měla rukavice… Tanec byl pohádka.
Princ trochu voral valčík, šlapal mi na vlečku. Ale jinak je to takový milý hlupáček.

Květa Legátová, Mušle a jiné odposlechy, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2007.