Emil Hakl – Let čarodějnice aneb Civilní dobrodružství
Haklova kniha Let čarodějnice opisuje kruh – první a poslední věta na sebe odkazují. V obou vypravěč popisuje svou každodenní jízdu tramvají, při níž ho „naplňuje bezdůvodné dopolední štěstí“. Co se vlastně stalo mezi dvěma jízdami tramvají a čím Hakl navozuje pocit onoho bezdůvodného štěstí i u čtenáře?
Let čarodějnice je tak trochu moderní česká verze Zločinu a trestu – hlavní hrdina (z jeho mnoha jmen vyberme třeba jedno z méně tradičních – Pyšan) žije svým normálním životem, který (zdánlivě) bezdůvodně probodne zločinem. Napadne nožem neznámého muže v supermarketu a zdá se, že policii k němu žádné stopy nevedou.
Přesto se ale ozývají známé „raskolnikovské“ výčitky. Pyšan je tlumí obsedantním sledováním starých filmů, urputným ježděním na kole a halucinogenními drogami. Pracovní cesta do Portugalska se pak stane doslovným únikem a snahou o vytěsnění nevyřešené pražské reality. Vypravěč ale vstup do svého prožívání čtenářům moc neusnadňuje. Spíše je strhává vlnami svého bouřlivého vnímání. Při jeho fantasmagorických výletech se čtenář nechá omámit Haklovým barevným viděním a pozadí jeho „civilních dobrodružství“ stojí nepovšimnuto někde opodál.
Souvislost se zločinem se propojí po návratu do Prahy, kdy Pyšan tlaku svědomí podlehne, svou oběť vyhledá a (stejně jako Raskolnikov) se ke svému činu přizná. Uklidněn zjištěním, že muž jeho napadení přežil, vyrovnává se i se svou rodinnou minulostí čtením poznámek po zesnulé matce. To vše Pyšana zavádí zpět ke každodenní jízdě tramvají a k jeho bezdůvodnému štěstí.
Haklovo vyprávění je dynamický a místy halucinogenní tok plný drobných i větších odboček a epizod. Jednou takovou – zato však velmi vytrvalou – je i Pyšanův netradiční vztah s Barborkou, který je stejně nelehké uchopit (a pochopit) jako další jeho pokusy o mezilidské kontakty.
Hlavním vyzněním této spleti epizod je pocit hledání, který ve čtenáři evokuje. Pro jasný soud toho, k čemu má ono hledání směřovat, nedává příběh dost podnětů. Může jít o snahu rozhýbat neuspokojivý stereotyp, vypořádat se s minulostí nebo rodinnou přítomností, najít životní partnerku, lepší práci, hlubší smysl či inspiraci. Možná nejde ani o jeden z těchto důvodů, dost možná jde o všechny zároveň.
Co je však nejmarkantnějším rysem Haklova stylu a jedním z nejsilnějších důvodů zmiňovaných pocitů spokojenosti při čtení jeho knihy, je autorovo výjimečně šťavnaté zacházení se slovy. Hakl žongluje na téměř třísetstránkové ploše s tolika čerstvými výrazy, že čtenář si jeho vystoupení dokonale užívá. Jeho stylu zároveň nechybí vtipné a lehce ironické podloží. A tak kdo hledá (stejně jako Pyšan) nějaký ten svěží vítr, nechť se ponoří do Haklovy druhé knihy – i přes její název se nemusí žádné černé magie obávat.
Ukázka:
Držel jsem se tyče, vyhlížel ven a registroval, jak mě postupně naplňuje bezdůvodné dopolední štěstí. Ve vzduchu nebylo nic mimořádného, snad jen lidi v tramvaji byli cítit víc než obvykle. Nějak už to začínalo jít nade všechny meze, vedra sužovala město druhý měsíc. Přenesl jsem váhu na levou nohu, v pravé mi pořád škubalo, zánět, antibiotika. Mohl jsem zůstat doma tři neděle. Jenomže mi už po týdnu volala šéfka, že mě nutně potřebuje. Zrušil jsem tedy bloumání a jel jsem. Fajfka mě mezi řadovými přepravovanými brněla hned o poznání míň. Už jsem na ni neměl to pravé soustředění. Tramvaj se prokymácela dvojitou zatáčkou a vplazila se uprostřed nadbytečného přibrzďování a odbrzďování na most. Pár lidí se přetočilo kolem tyče. V kapse mi zaťukal telefon.
Emil Hakl, Let čarodějnice aneb Civilní dobrodružství, Argo, Praha, 2008.
Foto: czlit.cz
