Had, který se kouše do ocasu

Plody místní kultury chutnají hořkosladce. Skrývají v sobě bezprostřední radost, černý humor i vrchovatou míru tragického patosu. Tento soubor by mohl potěšit všechny obdivovatele José Guadelup Posady, magického realismu a poeovsky laděných příběhů.

Po rozsáhlém úvodu do historie žánru (za nímž stojí, stejně jako za sestavou celého výboru, jedna z předních odbornic na romanistiku a hispánskou literaturu) následuje série více než padesáti „broušených krystalů“, která představuje čtyřicet sedm jihoamerických spisovatelů. Vedle známějších z nich i jména u nás nikdy nevydaná. Vývoj fantastické povídky je mapován chronologicky od konce devatenáctého století až po sedmdesátá léta století dvacátého. Dějový obsah je v povídkách zkoncentrován na rozsah asi tří stránek, což samo o sobě navádí spíše k četbě na etapy (takže pětapadesátkrát po lžičkách).

Největším rozkvětem moderního hispánského románu byl magický realismus. Krátký fiktivní příběh s iracionální a nadpřirozenou složkou má ze své podstaty k magickému realismu velmi blízko. Především kontrast reálného s nadpřirozeným a iracionální prvek jako varovnou předtuchou blížící se pohromy.

Celý žánr začíná samostatně fungovat s vlnou romantismu, která do latinské Ameriky dorazila opožděně, o to více zde však toto myšlenkové hnutí zdomácnělo. Místní podmínky v něm zanechaly osobitý otisk. Souběžně s evropskými trendy „černého románu“ byla tehdy gotická novela nemyslitelná bez nadpřirozeného jevu či prvků okultismu. Odrážela dobový rozkol mezi atavistickým, bigotně náboženským a vědecko-pozitivistickým náhledem na svět. Většina příběhů v sobě tak různými způsoby staví tajemno a módní spiritismus vedle tehdy nových výdobytků přírodních věd.

Fenomén hypnózy byl tak kupříkladu plynule nahrazen psychoanalýzou na přelomu 20. století a v jeho druhé polovině zase kvantová fyzika odhalila nové uchopení takzvané „objektivní skutečnosti“.

Literární romantismus byl také poznamenán krvavostí místních dějin, nezřídka tak propaguje anarchistické a socialistické ideje v měnících se diktaturách. Imaginární a snové prvky v duchu klasické romantické školy se tak často prolínají s prvky hrdinského boje za národní identitu a demokracii a víry v hojivou sílu pokroku.

Povídky v souboru zastupují téměř všechna charakteristická témata a specifika iberoamerické kultury od předkolumbovských dob až po současnost.

Uroboros, had požírající sám sebe, je vhodným symbolem pro nekonečný koloběh zrození a smrti v těžkých podmínkách tropického klimatu. V prostředí, kde zánik jednoho organismu je víc než kde jinde podmínkou pro zrození nového, připomíná tento nelítostný proces neustále se opakující dèja-vu. Tato smyčka je skrytá v podvědomí každého z nás společně s jedinou jistotou nevyhnutelné pomíjivosti „všeho“(?).

…. A po sto letech přijde potopa.

Ukázka:

Byl to zvláštní sen-bdění a smrt-život. Mé tělo bylo těžší než olovo, alespoň chvílemi, neboť jindy jsem je, kromě hlavy, která si zachovávala svoji vnímavost, vůbec necítil. Zdálo se mi, že jsem v této situaci strávil mnoho dní a černé pilulky dál vstupovali mými ústy a jakoby sjížděly po spádu a usazovaly se dole, aby všechno měnily v černotu a prsť. Hlava cítila a věděla, že patří k hliněnému tělu obývanému žížalami a brouky a provrtanému chodbami, kterými lezli mravenci. Tělo ovšem zažívalo jisté teplo a jistý příjemný pocit z toho, že je z hlíny a že je čím dál tím dutější. Tak to bylo, a, zvláštní věc, má hlava zůstala neporušená a živená z hlíny jako rostlina.
(povídka Být prach)

Had, který se kouše do ocasu (výbor hispanoamerických fantastických povídek, sestavila Eva Lukavská), Host, Brno, 2008.