Haruki Murakami – Norské dřevo

Příběh se odehrává na švu šedesátých a sedmdesátých let v Tokiu. Středobodem příběhu je Tóru Watanabe, osmnáctiletý student dějin dramatu na tokijské univerzitě. Tóru žije na koleji s podivným spolubydlícím, kterého častuje přezdívkou Extrém. Tóru pochází z městečka Kóbe. Odtud s ním do Tokia přijela studovat i jeho jediná kamarádka Naoko. Bývali tři, ale jejich přítel Kizuki spáchal nedávno z nepochopitelných důvodů sebevraždu. Tóru žije fádním studentským životem, čte stohy knih (výhradně západních autorů), poslouchá hudbu (výhradně západních interpretů), stýká se s Naoko a chodí s ní na procházky. Postupně se sblíží a na Naočiny narozeniny se spolu vyspí. Naoko potom náhle zmizí. Tóru Watanabe dlouho neví, co se vlastně stalo. Postupně si najde kamaráda, cynického studenta práv Nagasawu. Respektive, Nagasawa si vybere Tórua. Tvrdí, že si jsou podobní. Postava Nagasawy k tomu říká: „Ani jeden z nás nemá zájem o nic jinýho než sám o sebe. S tou výjimkou, že já jsem navíc ještě arogantní, a on ne. Ani mě, ani jeho ale vůbec nezajímá, co si myslej, cejtěj nebo dělaj ostatní lidi. Nad ty jsme povznesený. A to mám právě na Watanabem rád. I když on si to o sobě ještě neuvědomil. Zatím se hledá, bloudí a dostává rány.“ Ano. Zprvu je Tóru krajní individualista. S cynikem Nagasawou podniká výpravy do víru velkoměsta, kde spí s náhodnými známostmi. Kromě krátkodobého ukojení ho to ale neuspokojuje. Časem zjistí, že se Naoko odjela léčit do hor do blázince. Vydává se za ní a zamiluje se. Přestává mu záležet jenom na sobě. Zůstává sice podivínským solitérem, který do japonské kultury zapadá jen málo a s ostatními se baví jen minimálně, je ale ochoten pomoci zhroutivší se lásce. Díky vztahu s ní a s několika dalšími ženami, mezi kterými poletuje a získává od nich milostné i životní zkušenosti, Tóru postupně dospívá. Nemění se ale v cynika, nýbrž v bytost vnímavou k citům druhých. Donutí ho k tomu směsice milostných vzplanutí a smrtelných událostí, které mu do cesty staví život.

Haruki Murakami je jedním ze dvou japonských spisovatelů, kterým se podařilo ve větší míře uspět i vně země vycházejícího slunce. Tím prvním je Jukio Mišima, který postavil své knihy na úctě k tradici a lásce ke své vlasti. Murakamiho úspěch stojí v protipólu tohoto vnímání. Tradicionalismus a určitá zkostnatělost japonské kultury je mu cizí. Je to individualista. Vůči Mišimovi se vymezuje například tím, že do svých knih zakomponovává typické ikony západu a stírá tak rozdíl mezi oběma kulturami. Jeho hrdinové mají sice japonská jména a žijí v japonském prostředí, ale mají problémy, které jsou totožné s problémy lidí kdekoli na světě. Čtenáři proto nedělá potíže ztotožnit se s postavami, které v jeho knihách vystupují. Přesto je Murakamiho styl velmi odlišný od stylu jakéhokoli jiného autora. Je velice strohý, až krystalicky čistý. V Norském dřevu Murakami popisuje zdánlivě banální události všedního dne studenta Tórua. Ten si čistí zuby, stele postel, uklízí, jí, zamilovává se. Děj plyne poklidně jako říčka a zdánlivě se neděje nic podstatného. Jak se ale čtenář do vyprávění ponořuje, zjišťuje, že si ho autor pomalu a nenápadně omotal kolem prstu. Murakami vás po malých krůčcích mocně vtáhne do atmosféry. Postupně si podivína Tórua Watanebeho oblíbíte a bude s ním sdílet jeho pocity štěstí i úzkosti a nebudete schopni knihu odložit. S Murakamim vás čeká nevšední zážitek, který je neporovnatelný s uměním jakéhokoli jiného autora.