Haruki Murakami – Sputnik, má láska

Román Sputnik, má láska je trochu zvláštní konzistence – vzpouzí se většině označení a popisů, dokonce ani ten „román“ se k němu úplně nehodí. A už vůbec ne „kronika neopětované touhy“ či snad „melancholická love story“, jak je označen na přebalu. Ke kronice má tento nespojitý příběh, k jehož vypravěčské klávesnici postupně usedají všechny tři jeho hlavní postavy, skutečně daleko. A pod spojením „love story“ si představíme asi spíše něco jako film s Julií Roberts a Hughem Grantem, k němuž Murakamiho styl přirovnat nemůžeme.

Neopětované touhy je ale v příběhu dost. Je tím, co drží postavy pohromadě, je spojující linkou: vypravěč touží po Fialce – Fialka touží po Mjú – Mjú touží po sobě samé, tedy po té Mjú, kterou bývala dřív. Ačkoliv má touha v prožitcích postav často sexuální charakter (nechybí otevřeně sexuální scény), ve své podstatě je povahy metafyzické – postavy netouží po druhém člověku jako po svém partnerovi ve vztahu, touží po něm, protože v něm vidí část sebe sama, kterou postrádají a kterou chtějí začlenit sami do sebe, do své osobnosti, aby se cítili kompletní.

Sexualita ve Sputnikovi není samoúčelná. Naopak je klíčem k pochopení postav, jejich neúplnosti. Vypravěč, Fialka i Mjú věčně bloudí a něco hledají, každý z jiných důvodů, ale každý se zoufalým a často neuvědomovaným nutkáním. Právě sexuální potřeby dávají těmto nejasným a nepochopitelným touhám srozumitelný tvar. Proto také Mjú kvůli sexuálnímu traumatu ztratila kdysi část sama sebe a od té doby sexuálně zcela vychladla. Sexualita a osobnost člověka jsou úzce spjaty.

Murakami s oblibou prolíná svět, který nás reálně obklopuje, s časoprostorem pouze tušeným a neznámým. Oba světy jsou si rovnocenné a nikdo (ani postavy, ani čtenář) netuší, jaký je mezi nimi doopravdy vztah. V toku vyprávění onen tušený, neskutečný svět vstupuje do toho běžně známého nejdříve nesměle, když mu ale Příběh sám začne věnovat pozornost a připustí jeho existenci, okupuje už svět každodennosti a deformuje nám dobře známou realitu. A čtenář ho bere na vědomí s naprostou samozřejmostí (nebo by alespoň měl). Cílem totiž rozhodně není analyzovat, „jak to skutečně bylo“. A tak se ani ve Sputnikovi čtenář nedozví rozuzlení ústřední záhady. A vůbec to nevadí.

Co ale trochu vadí, je to, že se vyprávění z velké části vleče trochu neslaně nemastně a bez šťávy (pozor, tento postřeh může být ryze subjektivního rázu). Murakami nedrží čtenářovu pozornost a zájem stabilně vysoko, asi cíleně je nechá klesat, aby je pak spádem událostí vystřelil zase o kousek výš. Svébytná a stále ještě neotřelá Murakamiho magická poetika strhává někdy pozornost sama na sebe, a tak možná umožňuje nějaká ta slabší a pomalejší místa v toku vyprávění. Je pak věcí čtenáře, jestli je autorovi neodpustí, dovolí, nebo je milosrdně přehlédne.

Ukázka:

Zastavil jsem se a ohlédl se za sebe. Bíle a slizce jako stopa nějaké obří larvy se tam táhla dolů do města cesta ze svahu. Vzhlédl jsem k nebi a pak se v měsíčním světle bez nějakého úmyslu zadíval na své vlastní dlaně. A pak, znenadání, jsem si všiml, že už to nejsou mé vlastní dlaně. Nevím, jak bych to líp vysvětlil. Poznal jsem to ale na první pohled. Mé ruce už nebyly mé ruce, mé nohy už nebyly mýma nohama.
V bělavě modrém měsíčním světle scházelo mému tělu teplo života, jako bych byl hliněná figura z mazanice, kterou se nahazují zdi. Po vzoru kouzelníků odněkud z Antil tu kdosi nějakým kouzlem vdechl hroudě hlíny mou pomíjivou živou podobu. Žhnutí skutečného života jí ale schází. Můj opravdový život kdesi usnul, kdosi bez tváře jej vložil někam do tašky a právě teď se s ním chystá kamsi vytratit.

Haruki Murakami, Sputnik, má láska, Odeon, Praha, 2009, překlad Tomáš Jurkovič.