Heinrich Harrer – Bílý pavouk

Osobnost Heinricha Harrera si zaslouží přívlastek „dobrodruh“, jakkoliv to zní nadneseně a světácky. Narodil se v roce 1912 v Rakousku, ve 24 letech reprezentoval svou zemi ve sjezdu na lyžích na olympijských hrách v Garmisch-Partenkirchenu. V roce 1938 mu změnil život úspěšný prvovýstup severní stěnou Eigeru, který podnikl společně s Fritzem Kasparkem, Anderlem Heckmairem a Wiggerlem Vörgem. V Německu (k němuž bylo Rakousko připojeno) získává jeho úspěch věhlas a v Harrerově životním příběhu se objevuje společná fotografie s Adolfem Hitlerem a letmý kontakt s uniformou SS. O rok později odjíždí s německou expedicí do Pákistánu s cílem vystoupit na vrchol Nanga Parbat. Další události už zaznamenává jeho slavná autobiografická kniha, resp. film Sedm let v Tibetu. V roce 1955 pak poprvé vydává svou knihu Bílý pavouk, která je několikrát aktualizována s tím, jak přibývalo úspěšných i neúspěšných pokusů o zdolání stěny, jak se proměňovalo horolezectví samotné, a to nejen jeho vnější, materiální stránka, ale i jeho celková povaha a filozofie.

Eiger má jednu z nejnebezpečnějších skalních stěn na světě, severní stěnu, v níž se psaly dějiny horolezectví, ale i příběhy osobních tragédií a úspěchů. Na vrchol hory se vydávali horolezci od poloviny 19. století ze všech světových směrů, ale do severní stěny se poprvé člověk pustil, sic neúspěšně, až v roce 1874. Harrer se v knize podrobně věnuje až pokusům od roku 1935, kdy ve stěně tragicky zahynuli dva Němci. V roce 1976 našlo československé družstvo jejich poslední zprávu ve starém pouzdru na cigarety. Ostatně, v záznamech je za celé století mrtvých několik desítek a Harrer se některými případy podrobně zabývá ve své knize.

Eiger má ještě jedno specifikum, přímo pod skalní stěnou, na Kleine Scheideggu, se nachází horská chata, ze které lze dalekohledem pozorovat celý průběh výstupu, ale i mraky, které vzdálené body ve stěně často a nemilosrdně zahalí, a pozorovatelé v tu chvíli netuší, zda lidé ve stěně ještě žijí. I proto Harrer často využívá úryvků z novinových reportáží, které referují o průbězích výstupů takřka hodinu po hodině a k nelibosti Harrera dělají z odvážných výkonů na pomezí života a smrti zábavu a laciné divadlo – to, co na Eigeru přitahovalo diváky nejvíc, byla blízkost smrti.

Harrerova kniha patří mezi „klasická“ díla o horolezectví, ale je to především tím, že volí civilní přístup, nezabývá se horolezectvím jako sportem, ale jako životní filozofií, protože o sport na Eigeru vůbec nejde. Harrer sem tam zakrouží i okolo otázky, proč vlastně tolik lidí láká toto nebezpečí podstupovat, jakkoliv si je vědom, že sama otázka je pro horolezce absurdní. Hlavním těžištěm jeho knihy je však chronologické vyprávění o jednotlivých výpravách, které sleduje až do let sedmdesátých, kdy už stěnu Eigeru brázdily desítky horolezců z řady zemí, včetně někdejšího Československa.

A protože byl Harrer nejen zkušený horolezec, ale i novinář (v padesátých letech psal pro časopis Life), jeho kniha pohltí čtenáře především svým reportážním stylem – občas zvolí přítomný čas, aby tak bezprostředně zprostředkoval pocity, které mají horolezci při postupu těžkým skalním terénem, a aby tak podtrhl dramatičnost událostí, o které ve stěně nebylo nouze. Mráz běhá po zádech zejména při popisech tragických úmrtí. V úvodních kapitolách sice kritizuje bombastické komentáře a nadneseně „velkohubé“ reportáže o zlézání stěny, ale i on sám se občas nechá strhnout ke vzletnému stylu, zejména tam, kde oceňuje vlastnosti členů některých výprav, „kandidátů stěny“.

Eiger je stěna, která se vymyká běžným představám o horolezectví, a troufli si na ni vždy jen ti zkušení, kteří uměli odhadnout své síly, začátečník se na vrchol nikdy nemůže dostat. To, že vám cestu zkříží prudké bouře nebo padající kameny, neovlivní sebelepší vybavení. Harrer proto nikomu, kdo se pokusil zdolat Eiger a zaplatil za to životem nebo musel být zachraňován (a tím pádem kvůli němu riskovali život další), nic nevyčítá, nikoho nekritizuje, na druhou stranu se nebojí poukázat na chyby nebo zbytečně silácká gesta zachráněných. Harrer má pochopení i pro ty, kteří se do stěny vypraví jen s nedostatečným vybavením. Sám o tom ví své – když se v roce 1938 vydal s Kasparkem do stěny, neměl ani mačky, jen okované boty. O nepromokavých bundách se mu mohlo jen zdát, veškeré oblečení bylo látkové, včetně klasického plátěného batohu. Konopná lana při namoknutí a následném zmrznutí těžkla a tvrdla na kámen, ani bivak tisíce metrů nad zemí zdaleka nebyl tak pohodlný, jako může být dnes – ohřát vodu na lihovém vařiči trvalo leckdy i hodinu.

To nejzajímavější z celé knihy se nachází právě v její první polovině, která se věnuje prvním pokusům o zlezení stěny ve třicátých letech, tedy prehistorii horolezectví vůbec. Oběti však přibývaly navzdory čím dál dokonalejší výbavě i v dalších letech (v roce 1978 zde zahynuli i dva Češi). Harrer sleduje na pozadí jednotlivých výprav i vývoj záchranné techniky včetně použití vrtulníku, obšírně o nich pojednává v samostatné kapitole. Ostatně, v počátcích se prý vedly diskuze, zda vůbec mají záchranáři riskovat záchranu „akrobatů“ v extrémně nebezpečné stěně, jakkoliv místní horští vůdci nikdy neváhali nasadit svůj život. S novou dobou pak přišly i nové výzvy, objevili se ti, kterým nestačilo „jen“ vystoupat severní stěnou, ale postavili před sebe další cíle – cesta direttissimou (tedy přímý výstup z úpatí až na vrchol), zimní výstupy, nejrychlejší výstupy, sólo výstupy atd. Ne všechny pokusy byly úspěšné.

Bílý pavouk je především kronikou jedné hory a jako taková kniha zároveň ilustruje dějiny světového alpinismu a horolezectví vůbec. Je nabitá fakty, ale i dramatickými příběhy o lidské odvaze a touze podstupovat nebezpečí, o přátelstvích vznikajících ve stěně, která stírají všechny rozdíly, o odvaze, která stupňuje prožívání sebe samého, ale možná i „lidství“ jako takového. Na závěr nutno podotknout, že druhé české vydání této knihy (první pochází z roku 2002) by si zasloužilo bohatší obrazový doprovod, který je oproti prvnímu vydání poněkud „odbytý“. Fakt, že v knize chybí více detailnějších fotografií stěny s vyznačením všech hlavních míst, o kterých se tu mluví, je neomluvitelný.

Ukázka:

Jde Wiggerl a pak my dva. A Anderl leze dál v terénu, který po všech vyžaduje naprosté maximum. Hlavně si nesmí dávat na čas, v pauzách mezi lavinami se musí dostat na další stanoviště, další bezpečné místo, než se zase sesune sníh. Bezpečné stanoviště? Stup v ledu, ledovcová skoba, do níž lze zapnout sebezajištění – to jak to nejlepší, v co tady můžeme doufat. Ale čím se dostáváme výš, tím je ledová vrstva ve žlebu tenčí. Nesnáší údery cepínem. Nedají se do ní zatlouct ani spolehlivé skoby. Ocel prorazí led, zastaví se na skále, ohýbá se, kroutí.
Jsme všichni na jednom laně. Jestli se první zřítí, jestliže ho druhý neudrží, musím se pokusit zbrzdit pád. A když to strhne mě, pak vše padne na Fritze. Jeden muž v tomto terénu tři padající těla neudrží. To víme. Ví to hlavně Anderl, kterému každou chvíli hrozí pád a který musí lézt, aby razil cestu k vrcholu. Jednou všichni málem spadneme. Stojím na skalní hlavě a jistím Fritze. Třicet metrů nade mnou je Wiggerl a jistí Anderla, který se tam někde ve výšce nad námi v mlze a sněhu rve se zledovatělou skálou, zrádnými ledovými žlaby a sesuvy sněhu. Přátele nad sebou nevidíme.

Heinrich Harrer, Bílý pavouk, Jota, Brno, 2010, překlad Jan Hlavička.