Irvin D. Yalom – Pohled do slunce

„Ani na slunce, ani na
smrt se nepodíváš zpříma“, zní motto knihy amerického
psychoanalytika Irvina D. Yaloma, který se pokouší čtenářsky přístupnou
formou ozřejmit, jak se strach ze smrti, ukrytý bezpochyby v každém
z nás, projevuje v rozličných formách psychických poruch, depresí a
úzkostí, které toho na první pohled se smrtí příliš moc společného
nemají. Zdá se, že pohlédnout do vlastního Slunce je tak snadné…

„Smrtelnost nás znepokojuje od počátku dějin,“ říká
v úvodu své knihy emeritní profesor na Stanfordově univerzitě, Irvin D.
Yalom. Mohlo by se zdát, že se v této knize skrývá zásadní poselství a
recept, který jednou provždy vytěsní náš strach z vlastní smrtelnosti.
Navzdory slibně znějícímu podtitulu je ale třeba mít na paměti, že
i přes sílu myšlenek a racionálních argumentů je pohyb labyrintem
vlastní smrtelnosti nekonečný a sám autor vždy pokorně mluví pouze o
„útěše“, „zmírnění strachu“, „pohlédnutí smrti do
tváře“.

Autor knihy překvapivě svou
pozornost obrací k myšlenkám starověkého Řecka, konkrétně k Epikurovi
a jeho teorii smrti. Epikuros totiž věřil, že filozof by měl léčit duši.
Tato duše je podle něho smrtelná a zaniká s tělem, stav nebytí po smrti
je tentýž jako před narozením. To je základní myšlenka, kterou nám Yalom
nabízí jako prostředek útěchy, to je cesta, kterou ve své terapeutické
praxi úspěšně provedl desítky pacientů. A jak sám přiznává,
pomáhají utišit úzkost ze smrti i u něho samotného.

Jak upozorňuje, terapeuti často hledají v úzkosti ze smrti zástupný
problém, aniž by pochopili, že „úzkost ze smrti nic jiného
nezastupuje“. Tato (často nevědomá) úzkost na nás nevyzpytatelně
vykukuje ze snů, třídních srazů, partnerských rozchodů, okázalých
oslavách životních jubileí – a katarzí nemůže být nic jiného než
růst obav z vlastní smrti kupících se kdesi v podvědomí a pomalu a
nenápadně vyplouvajících na povrch v drobných úzkostech. „Úkolem
tedy není nabízet odpovědi, ale najít způsob, jak druhým napomoci k tomu,
aby své vlastní odpovědi objevili sami.“ Přesně takový přístup
charakterizuje i knihu samotnou.

Existují jen cesty, jak se
smrtelnosti psychicky vyrovnat a nedovolit jí, aby zbytečně často vstupovala
do našich myšlenek a znemožňovala tak každodenní existenci. Yalom nabízí
řešení hned několik: „Nejúčinnějším prostředkem snižování
úzkosti ze smrti a zužitkování probouzejících zážitků k osobní
proměně je synergie myšlenek a důvěrných vztahů mezi lidmi.“
Překonávání strachu ze smrti prostřednictvím empatie, kdy člověku na
smrtelné posteli nemůžeme „prokázat větší službu, než mu
nabídnout pouhou svoji přítomnost“, se týká i terapeutického
vztahu terapeut-pacient. Mezi další utišující prostředky patří
i představa „zčeření hladiny“: tj. něco tu po nás vždy zůstane.
„Probouzejícím zážitkem“ se může stát například onemocnění
těžkou chorobou atd.

Celá kniha stojí především na autorově výběru případů z vlastní
terapeutické praxe (pochopitelně vybírá jen ty modelové a především
„úspěšné“, v nichž jeho terapie zafungovala na výbornou), což činí
knihu o poznání důvěryhodnější. V odpovědích pacientů, co je na
umírání děsí, můžeme nalézt cosi podezřele důvěrného, jako bychom
slyšeli sebe sama: „Všechno, co jsem nevykonal“, „chci vidět konec
příběhů“, „už nejsem“. Děs, který vyvolávají svou bezměrnou
hloubkou, může snadno přerůst v šílenství. I to mají Yalomovy
modelové případy zřetelně ilustrovat.

Zajímavý je postoj psychoanalytika Yaloma k víře a dalším
„duchovědám“, které se k jeho striktně racionalistickému
epikurejskému postoji ke smrti příliš nehodí. Yalomův vztah
k náboženství je dostatečně patrný už z úvodní věty, kterou v knize
uvozuje kapitolu Náboženství a víra: „Já sám ničemu
nepropadl.“ Americký psychoanalytik nezastírá, že je proti všem
„ochranným zábradlím“, ale zároveň dodává, že se nikdy
nesnaží podkopávat jakýkoli systém přesvědčení, který člověku dobře
slouží, „byť by to byl systém, který mně osobně připadá zcela
fantaskní.“ Právě tato kapitola se ukáže jako jediná slepá ulička
jeho knihy.

Pohled do slunce je kniha nepochybně inspirující, byť se zdá
bližší americkému prostředí, kde jsou terapeutická sezení
rozšířenější než u nás, kde se na psychoterapii stále díváme
s podezřením. Yalomova „epikurejská“ cesta labyrintem vlastní
smrtelnosti je sice úspěšná, nikoliv však jediná, jak by se po přečtení
knihy mohlo zdát. Tam, kde autor vidí slepou uličku (a je to prakticky vše
vyjma jeho racionalistické teorie), existují další rozmanité cesty, které
se se smrtelností vyrovnávají po svém, a vůbec nezáleží na tom, jestli
jsou tím prostředkem meditace o prázdnu, víra v astrální bytosti nebo
cokoliv jiného.

Ukázka:

Pokud jsme smrtelní a duše nepřežívá, tvrdil Epikuros, potom se
v posmrtném životě nemáme čeho bát. Nebudeme mít žádné vědomí,
žádnou lítost nad ztraceným životem, ani nic, čeho se obávat od Bohů.
Epikuros existenci bohů nepopíral (takový argument by byl riskantní poté,
co byl Sokrates před méně než sto lety pro obvinění z kacířství
popraven), tvrdil ale, že bohové si lidského života nevšímají a jsou nám
užiteční jen jako vzory poklidu a blaženosti, o něž bychom měli
usilovat. (…) Epikurův postoj stojí v protikladu k bonmotu Woodyho Allena:
„Smrti se nebojím, jen u toho nechci být, až k tomu dojde.“ Epikuros
říká, že u toho vskutku nebudeme, že až k tomu dojde, nebudeme o tom
vědět, protože smrt a „já“ nemohou nikdy existovat vedle sebe. Jelikož
jsme mrtví, nevíme o tom, že jsme mrtví, a čeho se v tomto
případě bát?

Irvin D. Yalom, Pohled do slunce: O překonávání
strachu ze smrti, Portál, Praha, 2008,
překlad Helena Hartlová.