Jákobův pokoj – Virginia Woolfová
Experimentální próza Virginie Woolfové Jákobův pokoj, napsaná v roce 1922, vychází v češtině až nyní.
Jákob Flanders dozrává do sebevědomého dospělého muže, jehož mysl se zmítá ve směsici různých dojmů, do gentlemana budícího náklonnost kultivovaných dam, do intelektuála s přehnanou citlivostí vůči dění na celém světě, vůči umění a blízkým duším, ať už živých nebo mrtvých. Jákob buď někde je, anebo se o něm aspoň mluví, ženám rozechvívá jemná srdce a svým přátelům nenechá pokojné myšlení.
Autorka vyzkoušela novou metodu „proud vědomí“, který se nenápadně vplétá do příběhu a přispívá k větší plastičnosti postav a situací. Autorčina originalita tkví v mistrovském popisu stavu, ve vykreslení všech okolností, jako by malovala obraz stromu a nechtěla vynechat ani malý, téměř bezvýznamný lísteček. A tuto idylku popisovanou na několika stranách rozsekne a posléze znovu slepí a umocní všechny informace jednou dynamickou větou, která v sobě nese úžasnou přirozenost. Ale tuto větu tam autorka umístí, jako by se nic nedělo, i přesto, že se obyčejně jedná o fatální věci jako smrt, svatba, rozvod.
Rozhovory mezi postavami jsou tak autentické, že se čtenář kolikrát nemá ani čeho chytnout, aby pochopil, o čem to ti lidé debatují. Což není důležité, vše, co se v knize děje, přispívá k dokreslení vztahů mezi postavami. Když paní Flandersová povídá své přítelkyni o lhostejnosti k nějakému muži, je bezvýznamné, co je to za muže a proč jí je zrovna takový muž lhostejný, ale důležité je, proč to zrovna říká své přítelkyni a že vůbec takovou niternou věc někomu říká. Tento styl popisu čtenářům nic nepodsouvá, vnější charakteristiky je také poskrovnu, uvedení postav do románu je osekáno jen na to nejnutnější, obyčejně vypravěč padne hned rovnou do děje, nejčastěji do rozhovoru postav, aniž by o nich předtím byla zmínka. A značný počet postav se v románu už ani neobjeví, jejich pár minut slávy slouží k pocitu opravdovosti situace, k utvoření celku. Vše vede k jedinému: přes spousty nahodilých situací se dostat k Jákobovi a jeho světu. Smyslem celého díla je poznat, jaký Jákob je, čemuž pomáhají jemná naťuknutí utvářející mozaiku. I přes krátkou účast autorka každou postavu pojmenuje, nikdy se neobjeví jen nějaká anonymní prodavačka květin, byť jediná její úloha spočívá v projití kolem kavárny, kde zrovna Jákob tráví volné chvíle. Na procházce se Betty Flandersová zastaví na hřbitově a na náhrobcích je napsáno Berta Rucková. Její jméno už není v díle uvedeno. Zajímavostí je, že poté, co vyšel tento román, se jedna žena, která se shodou okolností jmenovala stejně, rozhořčeně ozvala, že autorka použila její jméno a ještě ke všemu se o ní píše jako o mrtvé.
Anglická spisovatelka ve své třetí próze rozpracovala scény a postavy, které následně dokreslovala ve svých pozdějších románech a držela se jich celý život. Zkoumala anglickou společnost a zejména postavení žen v ní. Uvedla čtenáře do prostředí mladých intelektuálů a neklidných duší prahnoucích po umění, zmínky o jakékoli umělecké tvorbě provází celé její dílo, obzvlášť si vychutnávala kreativitu žen. Do toho všeho zakomponovala líčení přírody, které splývá s duchem jejího románu.
Nakladatelství: Euromedia Group k.s. – Odeon, Praha 2005
Cena: 199 Kč
