Jan Sojka: Rok bez února
Jak to asi může dopadnout, když spolu čtyři muži zklamaní životem žijí v jednom domě. Když někteří vstávají každé ráno časně do práce a jiní se celý den povalují doma, protože pracují na volné noze. Když se snaží vyhnout realitě a budoucnosti. Když se babrají ve vzpomínkách na své bývalé přítelkyně a tyto vzpomínky utápějí v alkoholu. A když ještě navíc přijde únor, „měsíc zoufalců a vyznavačů šera“.
Bára, Tichej, Marian a vypravěč Štěpán, ubytovaní ve vile Tichého, a kamarád Julek, žijící nedaleko – to jsou hlavní zoufalci a pijani, kteří živoří v jakési vesničce někde v Čechách. Občas potkají nového známého, občas se stane něco zajímavého, ale po většinu času je jejich život stereotypní a nudný. Sami se ale nesnaží udělat nic pro to, aby se měli lépe. Jejich oblíbenou zábavou je pití alkoholu a z koloběhu práce a hospody pro ně není vysvobození.
Každý má jiný důvod, proč si najal pokoj v domě kamaráda Tichého, všechny však spojuje způsob, jakým se se svými problémy vyrovnávají. Místo přemýšlení, jak je vyřešit, si zastírají mysl pitím, místo samotného řešení od problémů utíkají. Všichni se bojí konfrontace se svojí realitou, kterou ze strachu raději opustili. Třicátníci stejně jako padesátiletý Marian.
Názvy jednotlivých částí knihy – Únorové domy, Únorové stoly a Únorová lože – dělí příběh podle hlavních tematických oblastí, které jsou patrné již z názvů. Únor ale nepřináší nic veselého ani příjemného v žádném směru. Neshody vznikají v únorových domech, u únorových stolů hospod a putyk i v únorových ložích náhodných milenek
Ve svém druhém románu Jan Sojka vystihl charaktery čtyř mužů, kteří žijí v jednom domě, tráví spolu spoustu času, ale vlastně se vůbec neznají. Každý z nich je na své cestě osamělý, protože svůj osud nechce s nikým sdílet. Někdo dokonce až příliš pečlivě dbá, aby měl vždy zamčené dveře svého pokoje, do kterého nesmí nikdo jiný vstoupit – i ze zařízení pokoje se přece dá o člověku ledacos uhodnout.
Děj se hýbe díky vyprávění a dialogům postav, atmosféru však nejlépe vykreslují Štěpánovy myšlenky. Obrací se jimi někdy k sobě samému, jindy přímo ke čtenáři, kterého oslovuje jako svého kamaráda. Uvědomuje si, že se jeho život ubírá špatným směrem, ví, že by s tím měl něco dělat. Je zoufalý, protože neví co. Na pomoc přizve láhev něčeho tvrdšího a život se najednou zdá být jednodušší. Ale jen do té doby, než přijde vystřízlivění.
„Román pro muže“, jak je s trochou nadsázky nazván na přebalu knihy, čtenáře, který se alespoň trošku vžije do osudů hlavních postav, spolehlivě uvede do lehce depresivní nálady. Případnou podzimní (nebo ještě lépe zimní, únorovou) melancholii podtrhne a navodí neodbytný pocit konečnosti lidského života a nezvratitelnosti lidského osudu.
Ukázka:
Bytosti, které jsi míval rád nebo dokonce miloval, se pozvolna vytrácejí z tvého života. Nadešla pravá chvíle připustit si, že uvnitř tebe musí být nějaká chyba. Potrhaná buňka. Nedokrvený spoj. Slepý nerv. Špinavá krev. Co jsi vlastně zač? Falešný král samoty. Zoufalec, pijan a cynik. Zoufalce z tebe udělal chlast, k pití tě dohnalo zoufalství. A cynikem jsi byl už dávno před narozením.
Jan Sojka, Rok bez února, Paseka, Praha – Litomyšl, 2007.
Foto: plzensky.denik.cz
