Psát o prostoru a času v době, kdy se označení fenomenologická próza stalo synonymem pro nudné intelektuálství, se může jevit jako tvůrčí sebevražda. Propisovat se ke kořenům a podstatám všednosti ale může být docela zábava. Svět v prózách a básních libereckého básníka Jaromíra Typlta je totiž upředený ze slov, která se neustále zacyklují, jako bychom v každý okamžik stáli na nějakém počátku a zároveň paralelně žili v jiné krajině…
Ve Stisku se sešlo několik již porůznu vyšlých a znovu přepracovaných básní a prozaických textů, jejichž počátek se datuje až k roku 1993. Autor Stisku si vůbec neláme hlavu se žánry, a proto bude nejlepší jeho experimentální styl, vzdáleně připomínající automatické záznamy surrealistů, nazývat neutrálním a zároveň všeříkajícím slovem „text“.
Nejzajímavější moment útlé knížky se nachází hned v úvodu. Je jím nejobsáhlejší a takřka erbovní text V tu ránu. Umně skloubené jazykové hříčky, kde jsou jednotlivá slova a věty samy pro sebe samostatnou kompozicí, rozvíjí především tematiku času a prostoru. Typlt se propisuje geologickou minulostí a pod drobnohledem zkoumá onen otisk času, který zanecháváme na jednotlivých předmětech a především v krajině – v kamenech, v písku. Ty v sobě nesou svědectví minulosti, velké i malé, všední i nevšední. Je fascinující pozorovat, jak se v Typltově textu věci a děje obracejí zpátky samy k sobě. Jako by se s každou větou snažil zachytit uplývající okamžik: „Zkamenělá postava v pádu do hlubin, jak hrábl jezevec, zatmělo se.“ Jako by v sobě každá věta nesla minulost a budoucnost zároveň. A přítomnost? Tu vytváří každý v okamžiku čtení, sledováním příběhu o Steršovi, postavě, která je průvodcem po Typltově textu.
Zkušenost s pátráním po podstatě nehmotné krajiny a plynoucího času nám autor zprostředkovává v zběsilém víru jazykových hříček, variací nejrůznějších slov (smršť, napadrť, příště), často hraničící až s posedlostí. Každá věta okouzluje svou nevšedností, každá je originál. Můžeme mluvit o fenomenologii, noetické próze, ale to jsou všechno pomocné berličky rozvíjející teorii nemožného. Vůbec tady nejde o žádné salonní filosofování, ztrácení se ve výkladech pojmů a rozebírání jednotlivin – Typlta můžeme v klidu číst, aniž známe celého Heideggera, jde o něco jiného. Hodně totiž záleží na míře naší čtenářské pozornosti, protože každá věta, každý okamžik, každé slovo může být bránou do jiné časoprostorové dimenze, v níž je třeba krajina utvářena zvukem (Omamneto) nebo kde se ocitáme ve filmu, který se nevědomky natáčí bez nás (Michal přes noc).
Stisk sice není ke čtenáři právě nejvstřícnější knihou, ale je to tím, že si vyžaduje stálou pozornost, všechno se totiž odehrává výhradně v textu. Typltova snaha uchopit v textu čas a zároveň vědomí, že je to nemožné, dává této knize ohromný náboj. I když občas text sklouzne k monotónnosti, je to asi jako když excelentní hráč na trubku neúměrně protahuje svá sóla. Na závěr lze dodat (řečeno Typltovými slovy): „Bylo to jako lovit si břicho mezi střevy.“ Osvěžující zážitek!
Ukázka:
Od tohoto okamžiku je další okamžik tak daleko, že by za tu dobu vypršela i lhůta, která nebyla stanovena. A okamžiky následující se od sebe ještě vzdalují, vždy o jednu celou nepřeklenutelnost. Teprve v tuto chvíli, která trvá déle než epocha, může být nahlédnuto, jak dlouhá bude věčnost, když se skládá z takových okamžiků. Zkamenělina Sterše prolétla věčností.
Jaromír Typlt, Stisk, Torst, Praha, 2007, str. 20
Napsat komentář