John Updike – Terorista

Jeden z posledních románů autora,
kterého proslavila především „králičí pentalogie“, se zaměřuje na
teroristický útok 11. září a na společenské, politické i filozofické
změny z této události vyplývající. Americký intelektuál Updikova
formátu se snaží v celé knize vyhnout černobílému podání, ke kterému
toto bestsellerové téma jasně svádí, přesto lze z jeho knihy vycítit,
že se Updike s tímto nelehkým tématem vyrovnával především v rámci
své rodné země, nikoliv v kontextu celé západní civilizace.

Updike se ve svém románu nesnaží
odsuzovat východní kulturu, jak se o to snažilo několik angažovaných
uměleckých děl (viz například příšerný World Trade Center
Olivera Stonea), dokonce se ani nesnaží ospravedlňovat kulturu západní.
Updike totiž chápe, že svět jednoduché protestantské Ameriky, v níž
vyrostl, je dávno pryč. A proto se snaží nynější společnost
roztříštit do malých kostiček různých společenství, sekt a sdružení,
které nejednoznačně popíše a poté je zařadí zpátky do své knižní
skládačky nynějších poměrů ve společnosti, aniž by se pokoušel
o jakékoliv zjednodušující vysvětlení.

V Teroristovi se tak hlavní postavy podřizují samotnému
příběhu, což smazává jasnou hranici mezi teroristou a obětí. Přesto se
však postavy (především díky jejich rozlišným úhlům pohledu na
připravovaný teroristický útok) stávají nosnými pilíři celého textu,
jelikož je samotný děj i s jeho „překvapivým“ závěrem poměrně
předvídatelný. Terorista tak v tomto případě snese srovnání se
Sobotou Iana McEwana, ve které také od začátku předvídáme, co se
stane, ale ve čtení nás udržuje především touha zjistit, „jak se to
stane“. Zatímco McEwanova Sobota se však snaží spíše poukázat
na všudypřítomný strach z teroristických útoků, Updikův
Terorista se soustředí na samotný křesťansko-islámský konflikt
základních hodnot.

Zajímavé je, že vedle osmnáctiletého
islámského mladíka Ahmada Ashmawy Mulloye, spíše oběti šejcha Rašída
než zavilého islámského teroristy, a židovského výchovného poradce Jacka
Levyho chybí postava reprezentující černobílé vidění typického
křesťanského bělocha. Jako by se sám Updike bál, že by skrze omezené
názory určitých postav sklouzl k nekorektnosti, zaplnil Teroristu
postavami veskrze přemýšlivými, rozvážnými a nejistými, čímž se
značně odklonil od samotné reality.

Na druhou stranu tím celá kniha nabývá subtilně edukativní charakter,
který se nám snaží podsunout, že pokud začneme být stejně
přemýšliví, rozvážní a nejistí jako postavy Teroristy, dojdeme
stejně jako v knize alespoň k nějakému dialogu i možnému odvrácení
katastrofy.

Ukázka:

Ďáblové, říká si v duchu Ahmad. Jsou to ďáblové a chtějí mi
vzít mého Boha. Na Městské střední škole se holky pořád pohupují a
pošklebují a ukazují hebká tělíčka a svůdné vlasy. Jejich holá
břicha, vylepšená u pupíku blýskavým piercingem a níž purpurovým
tetováním, se ptají: Co je tu ještě k vidění? Kluci se klátí a
poflakují, v očích mrtvo, a drsnými zabijáckými gesty a nesmyslným
opovržlivým chechtotem naznačují, že není nic než tento svět –
hlučná chodba s lakovým nátěrem, kovové skříňky podél zdí a na konci
prázdná stěna, znesvěcovaná sprejery a tolikrát válečkem přemalovaná,
že to vytváří několikamilimetrovou vrstvu.

John Updike, Terorista, Paseka, Praha a Litomyšl, 2008, překlad Eva
Kondrysová.