Jon Krakauer – Útěk do divočiny

Třiadvacetiletý mladík úspěšně ukončí školu, pošle rodičům kopii vysvědčení, peníze ze svého studijního fondu věnuje charitativní organizaci, nacpe všechny své věci do auta a vyrazí na dlouhou pouť Amerikou, aby nakonec našel smrt ve starém opuštěném autobuse na Aljašce. To je ve stručnosti základní kostra knihy, sepsané podle skutečného životního příběhu jednoho vášnivého obdivovatele Jacka Londona, Tolstého nebo Thoreaua.

Veškeré interpretace a výklady Útěku do divočiny se točí kolem osobnosti Chrise McCandlesse. Jeho příběh je znepokojivý, nutí čtenáře přemýšlet. Byl Chris McCandless hlubokomyslným poutníkem, nebo nejznámějším americkým smolařem? Krakauer pochopitelně snáší argumenty pro první z možností, i když nezavírá oči ani před slabšími stránkami tohoto posledního skutečného romantika, který ve vlastním deníku mluví sám o sobě ve třetí osobě. Kniha funguje i jako jeho obhajoba, protože po mladíkově smrti se ve sdělovacích prostředcích objevily závěry, že trpěl duševní poruchou, což se autor knihy snaží vyvrátit. Je ovšem pravda, že se McCandless asi ztrácel i sám sobě, jak jinak si vysvětlit skutečnost, že se před spolupracovníky v rychlém občerstvení „snažil zakrýt skutečnost, že je tulákem, který má svůj batoh a žije venku.“

Ve své knize Krakauer shromáždil velké množství svědectví, rozhovorů, faktů (jako správný americký dokumentarista i domněnek) a osobních vyznání, aby představil McCandlesse jako člověka, který se snažil hledat své místo v životě prostřednictvím dobrodružné cesty za ideály, o kterých dosud jen četl. Jenže když už v aljašské přírodě zřejmě našel to, co hledal, a rozhodl se vrátit zpět do civilizace, poněkud nešťastně si pro něho přišla smrt.

Útěk do divočiny zní jako archetyp. Utíkal McCandless sám před sebou, nebo před civilizací? Jak kdy. Ještě před aljašskou odyseou se toulal po pobřeží Kalifornie, na staré kanoi sjel řeku Colorado, chvíli pracoval u McDonalda, chvíli na farmě. Poetika „on the road“ je v jeho příběhu zbavena všech klišé, ale ukazuje se, že (alespoň ve Státech) není jen pouhou literární fabulací, jak se někdy tvrdí v souvislosti s beatniky. McCandless takto dokázal putovat po Státech téměř dva roky a poměrně efektivně se mu dařilo přežívat.

Ale zpátky ke knize. Krakauer je dobrý dokumentarista, ale některá úskalí jeho knihy již byla zmíněna. Nejobjevnějšími pasážemi, alespoň pro českého čtenáře, jsou jakési „americké dějiny útěků do divočiny“, v nichž autor mapuje McCandlessovy předchůdce, kteří se jako on vydali do divočiny hledat to, co v civilizaci nemohli najít. Jestli se jim to podařilo, neví nikdo, ani Krakauer. Takže co na této knize vlastně hodnotit? Něčí životní příběh? Těžko. Práci s fakty? To snad. Příběh Chrise McCandlesse si stejně bude žít dál svým životem.

Ukázka:

McCandless dorazil k řece Teklanika druhého dne své cesty. Přestože její břehy byly lemovány nepravidelnými římsami zmrzlých vodních přepadů, žádný ledový most proud otevřené vody nepřeklenoval – nezbylo mu tak nic jiného, než se přebrodit. Na počátku dubna se dostavilo velké tání a praskání ledu začalo v roce 1992 velmi brzy, ale pak se zase ochladilo, a tak hladina řeky v době, kdy ji McCandless přecházel, byla nízká, maximálně po stehna, díky čemuž se mu podařilo bez problému přebrodit na druhou stranu. Netušil, když tak činil, že tím překračuje svůj Rubikon. Nebylo tu nic, co by mohlo jeho nezkušenému zraku prozradit, že o dva měsíce později, kdy budou ledovce a sněžná pole u Teklaniky tát v letním horku, se její průtok zvětší devětkrát až desetkrát, a změní tak řeku v hluboký, divoký proud, ničím nepřipomínající mírnou říčku, kterou tak bezstarostně přebrodil.

Jon Krakauer, Útěk do divočiny, Columbus, Praha, 2007, překlad Jiří Martínek.