Jostein Gaarder – Žabí zámek
Jostein Gaarder je známý norský filosof-spisovatel, který oslovil ty sentimentálnější svými pohádkami, ty intelektuálnější svou populárně-naučnou knihou o filosofii s názvem Sofiin svět. Pohádková tvorba Gaardera je však mnohem podstatnější částí jeho díla (v které i tak najdeme lehce filosofické pasáže), do níž můžeme zařadit i novou knihu Žabí zámek. Pojďme tedy na chvíli v literární rubrice portálu NeKultura.cz odsunout vysokou literaturu stranou, zvolnit a povídat si o pohádkách.
K
do by neměl rád pohádky pro dospělé? Wildův Štastný princ a jiné pohádky či Exupéryho Malý princ se už bohužel staly jakýmsi kýčem, formou bez obsahu, dárkovým balením, kterým obšťastňujeme blízké, kteří si zaslouží speciální pozornost. Do jisté míry by se k této linii dal přiřadit i právě Jostein Gaarder, a to především díky lehkosti vyprávění, banálním, ale právě proto často dech beroucím pravdám a ladnému minimalismu, u kterého každý lehce infantilní čtenář zcela jistě pookřeje.
Stejně tak i u Žabího zámku má dospělý čtenář pocit, že se alespoň po dobu čtení stává částečně dítětem, a občas vykonstruovaně, občas zcela spontánně se i jako dítě diví zajímavým přírodním zákonům nebo hlubokým pravdám o lásce a přátelství. Gaarderův text si ale stejně jako v jeho předchozích knihách udržuje i druhou rovinu, která je směřována k malým čtenářům.
Přesto, pokud čteme novou knihu Josteina Gaardera v kontextu jeho dalších pohádek, nezbavíme se pocitu jisté opotřebovanosti. Malý kluk, který v lese potká podivného skřítka, nám ihned evokuje Cecílii a anděla v knize Jako v zrcadle, jen v hádance. Není tedy divu, že se dále dubluje i z této zápletky vyplývající prvotní překvapení z nadpřirozené bytosti a následující moudra oněch „průvodců pohádkou“, kteří odsuzují svět dospělých.
Lehce stereotypní textový obsah knihy ale zachraňuje její bravurní forma. Nádherné ilustrace Františka Skály, drahý papír i pevná vazba dělají z knihy jakýsi artefakt. Otázkou však zůstává, nakolik to přispívá knize a nakolik tomu, že se z ní může jednoduše stát „jen“ další dárkové balení pro naše blízké.
Ukázka:
„Jak moc ti chutnalo?“ zeptal se, když jsme každý snědli čtyři nebo pět palačinek.
„Moc,“ odpověděl jsem.
Ale s odpovědí nebyl spokojen.
„Tak se mi zdá, že jsi přeslechl, na co jsem se ptal,“ poznamenal. „Jak moc, ptal jsem se. Když se tě někdo zeptá, jak moc je ti let, taky nestačí odpovědět, že moc.“
Jenže já nevěděl, jak vyjádřit, jak moc mi palačinky chutnaly.
„Pět a půl,“ pokusil jsem se.
Umpin sklízel ze stolu.
„Tak to nepůjde,“ řekl vzdorovitě. „Nedávno jsem tu měl na návštěvě jiného takového prince a ten mi řekl, že vařím líp než tisíc kuchařů.“
Dostal jsem nápad.
„Já samozřejmě myslel líp než pět a půl tisíce kuchařů.“
Umpiin se roztančil kolem stolu, pak na něj vyskočil a vtiskl mi letmý polibek na tvář.
„Teď můžeme jít chytat pulce,“ řekl. Popadl z police prázdnou sklenici od zavařeniny.
Jostein Gaarder, Žabí zámek, Knižní klub, Praha, 2008, překlad Jarka Vrbová.
