Kafkova Proměna
"Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz." Touto proslulou větou začíná povídka, jejíž zrod trval jenom 14 dní prosincového měsíce roku 1912 a o níž už bylo popsáno mnoho stránek, ať dobrých, či pochybných. Směle se tak vrhám utáhnout Kafkovi ještě více jeho "interpretační kravatu", díky které – kdyby mezi námi ještě byl – by se podle mého názoru jeho život proměnil v boj o každé volné nadechnutí.
Již podle první věty této poněkud delší povídky tušíme, že spisovatel zvolil rychlý nástup. Čtenáře se snaží uhranout a získat už na první stránce. Přitom se v celé knize, jak už je u Kafky zvykem, ani nepozastaví nad absurditou této první věty. S jejím položením autor striktně vymezuje hranice svého příběhu a čtenáře neúprosně smiřuje s jeho typickou druhou snovou rovinou narace. Navíc je tato geniální věta prodchnuta tíživou atmosférou, která se prohlubuje s plynutím příběhu samotného. Není zde ani nejmenší zmínka o tom, proč a za jakých podmínek k proměně vlastně došlo, začátek tak na nás působí depresivním pocitem, že tato děsivá příhoda, jež potkala Řehoře Samsu, může kdykoliv potkat kohokoliv z nás.
Dalším důležitým faktorem, který napomáhá snovému plánu Proměny, je zajisté prostor. A to prostor stísněný, omezený jen na dvě místnosti, za kterými se nachází celý svět, jenž je pro Řehoře Samsu nepřístupný. Navíc není blíže ukotvený, a to jak v čase, tak v prostoru (což je podle mého názoru další věc, která přispívá k domněnce, že se nás tento příběh bytostně týká a místo Řehoře bychom mohli být aktéry klidně my).
A co je vlastně Řehoř Samsa v podobě brouka zač? Nebo spíše kým je? Je přehlížen svou rodinou a světem pro svoji odlišnost. Bohužel ale u toho okolní společnost v podobě příbuzných nezůstává. V rodině je ze začátku trpěn, což ale není zdaleka nejhorší varianta. Nachází totiž oporu u své mladší sestry, která v něm stále vidí svého bratra v původní podobě a která ho ještě pro jeho vzhled neodsoudila. Snaží se o něj pečovat, jak jen to je v jejích silách možné. Zjišťuje, co má rád za jídlo, stěhuje nábytek z místnosti apod.
Daleko horší variantou je, když je ke konci příběhu přehlížen. Jeho blízcí se na něj snaží zapomenout, a i když s ním mají soucit a občas mu nechají otevřené dveře, aby se mohl cítit blíže své rodině, nakonec to stejně končí slovy: "Musíme se toho hledět zbavit." Možná stojí za zmínku, že jsou to právě slova z úst sestry, která ze začátku působila až skoro dojmem Goethovy Lotty. Jako u Werthera i zde byla právě Řehořova sestra ta, která nakonec pronesla rozsudek smrti nad jeho pochybným životem, životem, na jehož konci ale podle mého názoru, na rozdíl od Josefa K. v Procesu, bojoval o každou minutu a až do onoho osudného večera nepřestal doufat a milovat.
Zajímavou postavou je také Řehořův otec, v němž se zrcadlí i část otce samotného Franze Kafky. Je to hlava rodiny, která má vždy a ve všem poslední a rozhodující slovo. Nesmazatelná autorita, ke které je nutno chovat obdiv a jakousi bázeň.
Ať už vnímám Řehoře jako černocha, roma, žida, homosexuála, starce, kterého je nutné se zbavit, nebo jako obyčejného člověka, který se jen trochu odlišuje, či opravdu pouze jako brouka, doléhá na mě ze slov této povídky, slévající se jako noty do skřípavé partitury, beznaděj a strach… Ze smrti, ze života, ze změn a proměn, ze společnosti a z její budoucnosti…
