Ladislav Puršl – Mločí mapa

„Už nemít slova k mlčení./ Mlčet celou řeč.“ Tento pocit je pro Mločí mapu příznačný. Celá sbírka je ztichlá, rozjímavá, nahlíží za viděnou realitu a hledá v ní cestu pro spasení posmutnělé duše, pro vzkříšení. Právě motiv vzkříšení úzce souvisí s často variovaným tématem prostupování světa živých a mrtvých: „V kamnech hučel roj, uspával,/ za okny bouřka z pekla vyváděla/ jednu duši za druhou.“

Smrt je tematizována především v části In portu navigo, věnované zemřelé básnířce Teodoře Žurkové. Smrt není pro básníka ničím konečným, mrtví nejsou pro něj navždy ztraceni: „Můžeš mi, až budeš opět živá,/ alespoň naznačit…?“ Lyrickým subjektem se v několika nejintimnějších a nejpůsobivějších básních stává sama zmiňovaná básnířka, která promlouvá k autorovi i po své smrti (posílá mu zatím Neodeslaný dopis). Část In portu navigo je tak prodchnuta snahou básníka vyrovnat se s odchodem blízké osoby někam, kam on zatím nemá přístup.

Příznačným prostorem pro Puršlovu druhou básnickou sbírku je hřbitov. Hřbitov je pro autora místem setkávání. V celé sbírce autor vyhledává místa a momenty dotyku něčeho s něčím – a tak se vše odehrává ve dveřích, oknech, branách, na hrázích. Prostor sbírky jako by byl za hranicí viděného, kde se stýkají dvě roviny bytí – snová a ta skutečná. Čas je proto jakoby rozmlžený, neurčitý – odehrává se před i po smrti, rozpíná se do nekonečna, nebo tkví v jediném mikrookamžiku.

Jak její název napovídá, je sbírka Mločí mapa obývaná nejen lidmi, ale i mloky, rybami, ptáky a porostlá jabloněmi. To ještě podporuje snový rozměr Puršlových básní. Verš je převážně volný, s několika výjimkami. Výjimečně si Puršl hraje i se zvukomalebností slov: „Kovovou kohoutí korouhví/ kamenná očima otáčí.“

Puršlova Mločí mapa je mapou snově rozpitou (tak jako se vpíjí na mločím těle barva žlutá do černé). Vede čtenáře po nejasných stezkách, místy jen naznačuje. Může být inspirující pro ty, kdo se za zamžených dešťových odpolední nebrání melancholické náladě a nechají ji prosáknout skrze okna a dveře do všedního dne.

Ukázka:

Už nemít slova k mlčení.
Mlčet celou řeč.
Klečíme tu svlečení
v koutě na slovech.

Snad aby se nám v modlitbách
zjevil smysl dnů,
Starý bůh nás jako hrách
hází na stěnu.

Ladislav Puršl, Mločí mapa, Host, Brno, 2008.