Leslie Marmon Silková – Obřad
Velké příběhy byly mezi čtenáři
vždy velmi oblíbené. Můžeme vyjít od mytologie a pohádek a přes Dona
Quijota a Romea a Julii se dostaneme až do dnešní doby
s Pánem prstenů a Harrym Potterem. V takových
příbězích se člověk může „ztratit“, může se na chvíli přenést
do jiného světa, který ho přitahuje tím, co mu v tomto světě chybí –
ať už je to jasný rozdíl mezi dobrem a zlem, dobrodružství, ožívající
fantazie nebo možnost vykonat něco velkého. Leslie Marmon Silková rozhodně
vytvořila velký příběh. Jeho čtenář se ale nedostane do jiného světa,
podstoupí pouť do vlastního nitra.
Označení indiánská
literatura je vlastně trochu paradoxní. Vytváření písemných památek
není zrovna typickým rysem indiánské kultury. A tak bychom indiánskou
literaturu mohli považovat pouze za vedlejší produkt amerikanizace a
„civilizace“ původních obyvatel amerického kontinentu. Ale tematika,
kterou se indiánští autoři a autorky zabývají, jejich styl a úhel pohledu
jejich dílo jasně odlišuje od zbytku americké knižní produkce.
Američanka Leslie Marmon Silková představuje podobné spojení Západu a indiánských tradic. Mezi jejími předky jsou Indiáni, běloši i hispánci. Studovala sice práva, ale brzy toho nechala a začala se věnovat psaní. Do češtiny bylo nyní přeloženo její nejslavnější, více než třicet let staré dílo, román Obřad. Nejedná se o román v nejčistším slova smyslu, prozaické pasáže se střídají s poezií i s obřadními písněmi. I styl Silkové není prosté vyprávění, Obřad místy působí spíše jako vzkvétající obrazy, které se nečtou, ale prohlížejí a prožívají.
Hlavní síla Obřadu ale není v politických nebo společenských prohlášeních, je v barvitosti a poutavosti, s jakou Silková dokáže zachytit tak „prosté“ věci, jako jsou láska a úcta.
Příběh se dá shrnout velmi jednoduše –
indiánský mladík Tayo se z druhé světové války vrací do své rodné
texaské vesnice. V Indočíně zahynul jeho bratranec Rocky, který pro něj
v dětství a v mládí byl jako bratr. Tayo se jen těžko vzpamatovává
z prožitých hrůz a není schopen vrátit se do běžného života. Postupně
v sobě ale díky síle staré indiánské moudrosti, sepětí s přírodou a
lásce objevuje pramen života, který se v člověku nachází tak hluboko,
že ho ani válečná zvěrstva nemohou zničit. „Všichni už dlouho
čekáme na pomoc. Ale nikdy to nebylo snadné. Musí to přijít od lidí.
I od tebe samého.“ Tayova cesta k znovuzískání klidu a míru není
lehká, tak jako jakákoli cesta, při které člověk zkoumá své nitro, ani
nemůže být.
Silková sice přináší indiánský pohled na takové problémy jako válka, alkoholismus nebo střet různých společenských konvencí, ale její závěry nejsou vždy tak jednoznačné, jak bychom možná čekali. Nedopouští se takových zjednodušení, jako že všichni běloši jsou špatní a všichni Indiáni jsou dobří. Hlavní síla Obřadu ale není v politických nebo společenských prohlášeních, je v barvitosti a poutavosti, s jakou Silková dokáže zachytit tak „prosté“ věci, jako jsou láska a úcta. Může to znít otřepaně, ale v její knize opravdu cítíme sílu lásky, není to jen slovo. A příběhy o lásce, navíc napsané originálním a působivým stylem, nikdy nezestárnou a nepřestanou se lidem líbit.
Hodnocení: 100 %
Ukázka:
Ty staré sny provázela hrůza ze ztráty něčeho, co je navždy ztraceno, ztraceno však nebylo nic; všechno zůstávalo zachováno mezi nebem a zemí i uvnitř něho. Nic neztratil. Sněhem pokrytá hora tu byla stále bez ohledu na bílé rančery, kteří si mysleli, že ji vlastní. Pokáceli stromy, vybili vysokou zvěř, medvědy a pumy, postavili vysoké ploty, ale hora to všechno vysoko přečnívala. Byla silnější než jejich ničení, stejně jako láska byla silnější než smrt.
Leslie Marmon Silková, Obřad, Jota, Praha, 2010, překlad Alexandra Hubáčková.
