Mapa k labyrintu od Lubomíra Doležela

Nakladatelství Academia otevřelo novou edici. Jmenuje se Edice možné světy a jako první v jejím rámci vyšla kniha Lubomíra Doležela Fikce a historie v období postmoderny.

Lubomír Doležel (*1922) je literární teoretik celosvětově známý především jako autor teorie fikčních světů, ke které se následně přihlásil například i Umberto Eco. Literární texty podle teorie vytvářejí vlastní fikční světy, kde platí zvláštní zákonitosti a pravdivostní podmínky založené pouze na informacích poskytnutých textem samým.

Ve fikčním světě Povídání o pejskovi a kočičce lze upéct dort ze všech absurdních ingrediencí, které pejsek a kočička použili. Námitka, že v aktuálním světě našich životů by nikdy z podobného chaosu dort nevznikl, není proto relevantní. Ocitáme se totiž v textu, kde zkrátka zvířecí kamarádi dort – čtenáři, přeber si to, jak chceš – upečou.

Nebudu zřejmě daleko od pravdy tvrzením, že teorie fikčních (popřípadě možných) světů je důsledkem postmoderny, reakcí na nově vzniklé otázky, které hledaly naléhavě odpovědi a dosavadní věda nenabízela dostatečná řešení. Ve Fikci a historii Lubomír Doležel odpovídá na další problém. Tentokrát na námitku postmoderny, že historie jako vědecký obor ztrácí důvěryhodnost, jelikož její produkty jsou pouze fikčními texty.

To je ale pouze jeden plán knihy. Aby se k aplikaci teorie možných světů na poli historie dostal, potřebuje autor nejprve provést exkurzi do pojmu postmoderna. Úvod knihy je tak stručným a srozumitelným náhledem do tohoto kulturního směru. Shrnuje, jak postmoderna přemýšlí, jakými otázkami se zabývá. Představuje několik teoretických pokusů o definici směru a přidává vlastní komentář. Nutno podotknout, že Doležel vládne mimořádným citem pro srozumitelnost jazykového vyjádření velmi složitých jevů, aniž by banalizoval.

Po exkurzi do postmoderního myšlení následuje příklad jeho důsledků. Tím je tvrzení, že existuje rovnítko mezi historií a fikcí. Myšlenka s kořeny u Rolanda Barthese, dopracovaná Haydenem Whitemem se zakládá na naratologických základech. Při výkladech historických událostí se používají stejné vypravěčské postupy jako při tvorbě fikce. Z toho právě někteří postmoderní teoretici vyvozovali, že historie je stejně tak fikcí jako dort pejska a kočičky. Kdybychom však na rovnítko mezi historií a fikcí přistoupili, neexistuje například žádný důvod, proč trestat popírače holocaustu. Žádná interpretace fikčního textu není v liberálním prostředí literární teorie nesprávná. Proto není nesprávná ani taková interpretace druhé světové války, kde neexistovaly plynové komory.

Doležel rovnítko mezi historií a fikcí vyvrací. Pomáhá mu k tomu právě teorie možných světů. Historie vytváří možné světy, ve kterých se snaží vysvětlit historické děje. Užívá k tomu sice narativní postupy, ale od fikce se liší tím, že možné světy vytváří na základě fakt a pramenů reálně existujících.

Fikce a historie v období postmoderny je skvěle napsaná kniha, která svému čtenáři poskytne klíč ke složitému pojmu a umožní chápat mnohé jevy přivlastňující si adjektivum „postmoderní“. Slabinou snad zůstává jen prachbídná kvalita knižního zpracování. Listy by neměly při otáčení vypadávat z vazby, pane knihaři! Čtenář si pak možné světy obtížně užívá.

Ukázka:

Posvátnou krávou historie byl postulát „objektivity“. Postmoderní mluvčí ho ostře kritizovali. Jestliže chápeme historické světy jako možné rekonstrukce minulosti, pak se otázka objektivity jeví v jiném světle. Každý historický svět je subjektivní konstrukt, protože jeho autor je osoba s individuálním přesvědčením, s určitým rozsahem znalostí, s určitou ideologickou pozicí a myslící v určitém teoretickém rámci a v určité dějinné situaci. Avšak historik profesionál je připravován k tomu, aby podrobil své osobní postoje nadosobním poznávacím úkolům.

Lubomír Doležel, Fikce a historie v období postmoderny, Academia, Praha, 2008.