Marian Palla – Teplé škvarky

Na jeden rok se tak stáváme součástí Pallovy rodiny. Seznamujeme se s jeho ženou Miriam, s několika syny, se spoustou přátel a spolupracovníků i s Fredem – psem, který zanechává hromádky všude po bytě, protože nemá rád trávník, a který neváhá svého pánečka občas pořádně pokousat.

Stáváme se účastníky Pallových téměř každodenních pitek s přáteli, provázených většinou v tom lepším případě „pouze“ ztrátou paměti, v tom horším pak ztrátou peněz, dokladů či dokonce zubů. A pokaždé následuje kocovina…

Na druhou stranu jsme ale přítomni i autorovým myšlenkovým pochodům, které se mnohdy zdají úsměvné či poněkud naivní, ale povětšinou jsou to zamyšlení nad věcmi, o kterých asi málokdo ve svém životě kdy přemýšlel. Například koupil by si někdo za šest set korun nahrávku zvuků, které nějaký cizí člověk vydává na záchodě, či přečetl básničku o promazávání klíčové dírky ušním mazem?

Celý deník není vlastně ničím jiným než poznámkami vytíženého všeuměla, který v životě nikam nespěchá a sám sebe označuje za konceptuálního umělce, protože prý nic nedělá pořádně. Jeho působení v kulturní sféře, do níž proniká jakožto výtvarník, hudebník, spisovatel a dramatik, se nese ve stejném duchu jako celý jeho život. Na výstavy a přednášky (pokud si na ně zrovna vzpomene) mu stačí jen momentální nápad. Žádné dlouhé přípravy, stačí několik hodin ve vlaku s kamarádem, nějakou tou vodkou a nápad se dostaví sám. Takže například z hromady židlí sestaví kámasútru.

Palla ale není člověk, kterému by vyhovoval stereotyp (pomineme-li ovšem alkohol a cigarety), takže i vést si pravidelně deníkový záznam po čase představuje nudu. A to nudu jak pro samotného autora, tak i pro čtenáře, přestože si může četbu zpestřit autorovými vlastními ilustracemi, které lemují okraje každé stránky. Žít nespoutaným životem a vést si o něm deník je totiž skutečně komplikované. Svědčí o tom i několikeré záznamy typu „Nepamatuji se,“ či „Vzpomeň si! Přece ten den nemohl bejt tak nanicovatej!“ V závěru knihy si tak čtenář oddychne spolu s autorem, že už je konečně konec.

Ukázka:

15. května
Je sobota, vzbudili jsme se v sedm ráno, dali si mladou selku a potom to šlo ráz na ráz.
Miriam řekla, že každému v tramvaji můžeš nadávat „Ty file!“ a že se vždycky strefíš. Potom jsme se shodli, že nám ke štěstí stačí zavřít Freda v předsíni. Miriam se ke mně naklonila a zeptala se, jestli není mrtvá, tak jsem jí řekl, že není. Dále jsme se shodli na tom, že jsme jako komouši, že také jenom plánujeme. Potom jsem si uvědomil, že mám docela štěstí, protože jsem tlustý jenom na povrchu, a Miriam vymyslela průpovídku: Vrtat koleno pro euro. Dále bych chtěl uskutečnit jednu akci: Půjdu po ulici, potkám neznámého člověka a zeptám se ho: Dáš si se mnou prda? Miriam řekla, že takhle to nestačí, prý když kývne, tak si mám uprdnout.

Marian Palla, Teplé škvarky, Druhé město, Brno, 2007.