Marie NDiaye – Čarodějnice

Jakkoliv zní tyto prvky příběhu nereálně, román Čarodějnice rozhodně nepatří mezi díla science fiction. Všechny magické, absurdní a mystické komponenty organicky zapadají do zcela průměrného prostředí francouzského maloměsta současnosti. Že by další dílko oblíbeného magického realismu? Mnohé tomu napovídá – magické prvky v realistickém prostředí působí naprosto přirozeně a jsou zakořeněny v pověstech a folklorních odkazech. Protagonisté nehledají v absurdních situacích logiku a přijímají je jako nezvratnou skutečnost. Takovou skutečností jsou i čarodějnické schopnosti, které se nevyhnutelně dědí v ženské linii Luciina rodu a stávají se tak prokletím všech takto obdařených.

Román Čarodějnice je doposud jediným česky vydaným zástupcem populárního díla Francouzky senegalského původu Marie NDiaye. Kouzla a všudypřítomná magie jsou v něm pouze prostředkem, nikoliv tématem. Jsou prostředkem pro znejistění základních principů světa, kterými jsme si neotřesitelně jisti. Jsou také prostředkem, kterým NDiaye podtrhuje vyvrženost a osamělost člověka ve společnosti, jeho zranitelnost a nemožnost o kohokoliv či o cokoliv se opřít. NDiaye projevuje pochopení a účast zejména s ženským údělem ve společnosti – jejími hrdinkami jsou ženy obyčejné (i přes své magické schopnosti), které se ale musí vyrovnávat s krutými ztrátami a přesto zůstávají silné.

Lucie je jednou z takových silných a zároveň bezmocných postav – překonává zranění z rozchodu rodičů, ztrátu milovaných dcer, rozpad své vlastní rodiny i samotu a bezradnost, kterou jí nová situace přinesla. Že je postavení žen ve společnosti pro autorku důležitým tématem, potvrzuje i existence podivné Ženské univerzity Duševního zdraví, v níž nachází Lucie dočasné východisko.

Magie a čáry a jejich prolínání s reálným, každodenním životem jsou těžištěm autorčiny invence a představivosti. Tu autorka ale postrádá při práci s kompozicí a jazykem – ten působí často téměř suchopárně a nezaujatě popisně. Přístup do hlubšího prožívání hlavní postavy je čtenáři z velké části odepřen, a tak bezvýchodnost, kterou musí Lucie pociťovat, vnímá spíše z její chaotické snahy poprat se s předkládanou situací.

Román Čarodějnice předkládá temný příběh, na jehož pozadí stojí Člověk. Člověk dezorientovaný ve světě, kde nic není nemožné, ale zároveň není nic jisté a spolehlivé. Přestože je autorčina práce s mícháním reálna a absurdna zajímavá, čtenář do příběhu není vtažen. Jen občas se možná zachvěje, když se před ním odehraje jedna z několika přeměn jako z Kafkovy Proměny. Existenciální otázky, které taková hra s realitou otvírá, přecházejí do čtenářovy fantazie spíše v nedořečených náznacích.

Ukázka:

Jakmile bylo mým dcerám dvanáct let, zasvětila jsem je do tajného umění. Nebylo pro ně tajné proto, že by o něm vůbec nic nevěděly, že bych ho snad před nimi tajila (před svými dcerami jsem neměla co skrývat, vždyť jsme byly stejného pohlaví); ale jelikož dospívaly v jakési vágní a lhostejné povědomosti o existenci něčeho takového, vůbec nechápaly, proč by se tím měly dál zabývat, natož pak proč by se tím najednou měl pokusit vládnout – zajímalo je to přibližně stejně jako třeba to, jak se asi připravují pokrmy, které jsem jim servírovala a jejichž původ byl pro ně podobně vzdálený a pramálo vzrušující. Přesto se nikdy proti té otravné výuce nevzbouřily. Dokonce se z ní ani nepokoušel pod nějakou záminkou vykroutit, když bylo odpoledne venku krásně. Libovala jsem si ve víře, že za tu povolnost mých jinak nepovolných dcer, mých výbušných a impulzivních dvojčátek, vděčím tomu, že přece jen pociťuji cosi jako posvátnou povinnost.

Marie NDiaye, Čarodějnice, Praha, Argo, 2007, překlad Ivana Tomková.

Foto: www.ifp.cz