Hlavní hrdinka románu Zlobivá holka zlobí nejenom samotného autora, ale i Ricarda, který je do ní beznadějně zamilovaný. Ona ho oslovuje „hodný chlapečku“ nebo „ňoumo“ a bezostyšně jej využívá k dosažení svých cílů, on jí říká „nezdobo“ a nechává sebou zametat. Čtenář jen s napětím očekává, jestli si zlobivá holka – žena mnoha jmen a zároveň bezejmenná – uvědomí, že Ricarditova láska je hodnotnější než peníze jejích stále se měnících partnerů, a jestli spisovatel dopřeje postavám své knihy sladký happy end.
Peruánec Mario Vargas Llosa, inspirován vlastním životem, nechává svého hrdinu odstěhovat se z
Limy a žít v Paříži, Londýně a Madridu. Ricardito, který se živí jako překladatel a tlumočník, jehož jedinou životní ambicí je žít se svou ženou v Paříži, se nechává strhávat společenskými proudy a prochází spolu s Evropou a vlastně celým světem všemi proměnami dvacátého století. Stává se zastáncem socialismu, angažuje se v partyzánském hnutí, dostává se do prostředí pařížských bohémů, hippies, japonského podsvětí. Vidí svého přítele umírat na záhadnou nemoc, která způsobuje selhání imunity. Nikdo v té době ještě netuší, že se jedná o virus HIV a že mezi hippies a homosexuály se AIDS bude šířit děsivou rychlostí.
Ricardo žije láskou k jediné ženě, i když ona ji neopětuje. Jeho přátelé a sama „nezdoba“ naopak prosazují tehdy tak oblíbenou volnou lásku a střídají partnery jako na běžícím páse. Ricardito utíká před nešťastnou láskou k práci. A tak je téměř celý jeho život tvořen láskou a prací, tak jako život téměř nás všech, byť ne všichni jsme ochotni si to připustit.
Mnoho lidí, se kterými se Ricardo potkává, je velmi osobitých – někdo se vydává za někoho, kým není, jiný určuje, kde se postaví vlnolamy, pouze po promluvě s mořem, jestli a kde by bylo ochotno stavbu přijmout. Lidé se v příběhu mění, jak už tomu často bývá, třeba ze zarytého starého mládence a odpůrce manželství se má stát vzorný manžel, opět ale zasáhne osud a všechno se obrátí naruby.
Autorův styl vyprávění je přímočarý, bez odbočování nebo většího množství zdlouhavých popisů. Pokud se do nich přece jen pustí, jsou přehledné a snadno se čtou. Stejně jako popisné situace i dialogy vyznívají autenticky, i když v některých případech se může zdát, že to spisovatel už trochu přehání – nebojí se naturalistických scén, při kterých občas běhá mráz po zádech. Výborně vykreslené situace se čtenáři samy otevírají a rozvíjejí před očima, není možné se vyvolaným představám ubránit.
Autor s obrovskou citlivostí Jihoameričanům vlastní přechází z jedné situace do druhé, plánuje pro své postavy dramata, zvraty a vede je cestou, kterou občas začne vidět přes růžové brýle, ale ve správném okamžiku ji učiní zase trnitou. Na které z těchto cest příběh skončí, čtenář dopředu jen těžko odhadne. Záleží pak jen na jeho vkusu, jestli ho závěr potěší, nebo zklame. V druhém případě by se však měl zamyslet, zda kvůli nepodařenému konci odsoudí celou knihu.
Ukázka:
Objal jsem ji kolem pasu, přitáhl jsem ji k sobě a řekl jsem jí, že pokud se rozhodne opustit monsieura Arnouxe a provdat se za mě, slibuji, že povede normální život a bude chovat tolik psů, kolik se jí zlíbí. Místo aby odpověděla, zeptala se posměšně: „Při pomyšlení, že se mnou strávíš noc, jsi ten nejšťastnější člověk na světě, chlapečku z Mirafloresu? Ptám se proto, abys mi řekl jedno z těch cukrlat, které mi tak rád říkáš.“
„Nic by mi neudělalo větší radost,“ řekl jsem a přitiskl jsem rty k jejím. „Sním o tom už léta, partyzánko.“
„A kolikrát se se mnou pomiluješ??“ pokračovala stejným posměšným tónem.
„Tolikrát, kolikrát budu schopen, nezdobo. Desetkrát, jestli to vydržím.“
„Dovolím Ti to jen dvakrát,“ napomenula mě a kousla mě do ucha. „Jednou, až půjdeme spát a podruhé, až se probudíme. A říkám Ti, žádné časné vstávání. Potřebuju přinejmenším osm hodin spánku, abych nikdy neměla vrásky.“
Mario Vargas Llosa, Zlobivá holka, Garamond, Praha, 2007
Napsat komentář