Markéta Hejkalová – Kouzelník z Pekingu

Pokud čekáte, že vás kniha
s názvem Kouzelník z Pekingu zavede do tajuplného světa mistrů
magie, rovnou si nechte zajít chuť. Román z pera Markéty Hejkalové je
totiž úplně o něčem jiném a čínský kouzelník se v něm jako
vedlejší postava objevuje pouze proto, aby čtenářům ukázal, jak se zralý
muž mylně domnívá, že k úspěchu potřebuje vyměnit svou stárnoucí
asistentku a celoživotní družku za „nový a krásný model“.

Román však není pouze
o stárnoucí dvojici čínských umělců. Kromě Číny nás zavádí také
do Česka a Finska, kde se setkáváme s několika manželskými dvojicemi,
které si uvědomily prázdnotu svého vztahu i celého života. Mají
dospělé děti, nezábavnou práci a přemýšlejí o tom, jestli se celé
jejich manželství dál neopírá jen o zvyk a strach hledat si ve zralém
věku někoho jiného. Ale musí být opravdu tak zle, kdyby každý
z manželů řekl tomu druhému, co si opravdu myslí a jak se cítí?

Hejkalová se snaží na problematiku manželství lidí kolem padesátky
podívat bez jakýchkoli příkras – syrově a hrubě píše o tom, jak si
jsou dva lidé žijící léta spolu vlastně úplně cizí, a nerozpakuje se
ani psát o problémech v oblasti sexu. Tento naturalismus sice místy
funguje, román skutečně působí depresivně a bezvýchodně, jako by pocity
prázdnoty z celoživotního nenaplněného vztahu byly i vaše, ovšem
otázkou je, nakolik se vám chce do těchto problémů společně s hrdiny
zabředávat.

Příběh totiž působí až příliš nevěrohodně: Hana zjistí nevěru
manžela Radka s mladičkou Klárou, dcerou svých nejlepších přátel,
která autem srazí starou ženu. Radek na sebe bere vinu a jde do vězení.
Hana odjíždí do Pekingu, kde navštíví show kouzelníka a jeho ženy
Jasmine. Udržuje poměr s mladým Tomášem, jehož babička se přátelila
s Annou, která žila v Číně a později ve Finsku, kde nyní bydlí její
syn Risto s rodinou. Po smrti Anny se Risto vydává hledat do Číny dům, kde
žila, a setkává se na lodi s Hanou a Tomášem. Navíc Tomáš se přátelí
s Klárou, která odjíždí do Finska. Radek se po propuštění z vězení
setkává s Tomášovou babičkou a tak by se dalo ve stejném duchu
pokračovat dál a dál.

Jak je vidět, osudy lidí se v knize propojují, ať už se zrovna postavy
nalézají kdekoli na světě. Ale musí tomu tak být, aby kniha splnila svůj
účel? V poslední době se objevuje (a nejen v literatuře) tendence
spojovat a proplétat dějové linie tak, aby se na konci příběhu spojily a
uzavřely příběh v jeden celek, který se teprve až po přečtení
poslední řádky stává komplexní a smysluplný. Často se tak stane, že
čtenář či divák až na konci zjistí, že je vlastně všechno
úplně jinak.

Avšak u Hejkalové vyznívá
tato snaha za každou cenu příběhy propojit poněkud planě. A nejde o to,
že by se snad příběhy takto nikdy nemohly odehrát, ale spíše o to, že
jejich spojení nevede k žádné katarzi či nečekanému rozuzlení a
rozhodně ve čtenáři nezpůsobí onen požadovaný efekt, kdy si
s plácnutím do čela řekne: „Aha!“

Ani po stylistické stránce není kniha příliš zajímavá. Autorka
zvolila patrně záměrně střídmý a strohý jazyk bez snahy vykreslit dojmy
či myšlenky, aby se čtenář soustředil především na příběh a
nesnažil se o věcech mnoho „filozofovat“. Tím ale kniha působí
nezajímavě a až příliš obyčejně.

Dá se říct, že kdyby se děj rozehrál více do hloubky a nebyl
většinou pouhým popisem toho, co se kde děje, závěrečný dojem z knihy
by byl úplně jiný. Protože téma vyšumělých citů v manželství a
komplexů přicházejících s blížícím se stářím je opravdu velice
aktuální, avšak pokud se na něj Hejkalová skutečně chtěla zaměřit,
možná stačilo zvolit pouze jednu či dvě dějové linie a doplnit je
o myšlenkové pochody postav. Takto zůstává čtenář po přečtení knihy
jaksi neuspokojen…

Ukázka:

Jasmine se klaněla. Dnes nestála pokorně stranou. Dnes se společně
s kouzelníkem klaněla na všechny strany a přitom se snažila vtisknout si
do paměti celý sál pekingské programové čajovny: dlouhou řadu
osvětlených kójí po pravé straně, v nichž se prodával čaj,
porcelánové hrníčky a konvice a taky olympijské suvenýry, číšníky a
servírky před stánky. Teď už nestáli vzorně nastoupení jako na začátku
večera – jako na startu velkého závodu – s čajovými konvicemi a
podnosy a cukrovinkami, teď, na konci večera, už jen unaveně postávali a
těšili se, až si budou moct jít domů lehnout, i když číšníci byli
mladí a hbití a servírky mladé a krásné. Snažila se vtisknout si do
paměti i vnitřek sálu, šedesát velkých stolů tonoucích ve tmě,
i u většiny z nich seděli Číňani, jen u několika západní barbaři.
Ti jim většinou tleskali nejmíň.

Markéta Hejkalová, Kouzelník z Pekingu, Hejkal, Havlíčkův Brod, 2008.

Foto: www.autorskecteni.cz