Čtyřicátník pocházející
z Nizozemí se výrazně zapsal do povědomí veřejnosti před devíti lety
svým debutem Pod kůží (česky vydaným v roce 2003). Ten aspiroval
na Whitbreadovo ocenění a nenechal čtenáře na pochybách, že se
setkáváme s nápadně originálním a vyzrálým autorem, což bezvýhradně
potvrzuje také jeho nová kolekce povídek lákavých, „diskrétně
frivolních“ názvů.
Panoptikum bizarního světa, které Faber okukuje, popřípadě zkoumá, ze
všech stran a úhlů, překvapivě nevzbuzuje štítivé pocity navzdory tomu,
že pro to splňuje předpoklady – jeho praktiky bývají převážně
úskočné, zvrácené a brutální. Zato vyvolává silné emoce
znepokojující.
Autor rozhodně nepreparuje tento
směšný a tragický svět v rukavičkách. Je všetečným a zároveň
věcným, nezaujatým pozorovatelem každodenního pachtění. Zosobňuje
kulantního (ačkoli nemilosrdného) zprostředkovatele nekonečné pitvornosti
prostředí, které nás obklopuje – potažmo drtí –, které ovšem
současně bezostyšně spolubudujeme. Občas se této bezohlednosti
účastníme dokonce s určitým vyšinutým potěšením a nepochopitelným
zápalem, abychom vzápětí vše radikálně popřeli a začali totéž
horlivě potírat.
Co Faber nepřipouští, je například eventualita katarzního účinku
prožitého. Vymezuje naši všední realitu jako mnohdy absolutně nehostinný
prostor pro důstojnou, smysluplnou existenci (což by zajisté byla úděsná
nuda). Definuje neobhajitelnou současnost, kde začíná převažovat
diskriminace těch, kteří mají tu smůlu, že do žádné z „menšin“
s oficiálně uznávaným postižením nespadají, a jsou proto považováni za
nebezpečně „normální“.
V šeru okolností a poměrů se ve Faberově podání stávají
i nejtriviálnější příhody fatálními.
Prizmatem jednotlivých „porouchaných“ protagonistů (naprosto
obyčejných potomků Ahasvera se sklonem k deviantním rysům) sledujeme
pokaždé specificky pokřivené dění. V několika působivě zpracovaných
příbězích bez jednoznačných kontur i organizace jsme vystaveni účinkům
toho, jak drasticky trapný život je. Toto stěžejní téma autor prezentuje
v rozličných variacích a čtenáři se tím mohou buď znechucovat, nebo
kochat. Každopádně ne poučit.
Je totiž evidentní, že lidská podstata
se nikdy nezmění. Ať už vezdejší zhůvěřilost potřebuje akcentovat,
nebo nikoli, pokud to tvůrce dokáže činit s takovou štiplavou grácií
jako Michel Faber, zaručeně vás takové svědectví strhne.
V šeru okolností a poměrů se ve Faberově podání stávají
i nejtriviálnější příhody fatálními (zvláště v případě, že na
nic neotřepaného se aktéři povídek zkrátka nezmůžou). Zmrtvělé dialogy
jsou deklasovány na odpadky roztrušované v našich drahách. Okamžiky nás
jako precizní kmity kyvadla vbíjejí do úhledných rakviček a nám
nezbývá, než nejapně doufat, že ji ostatní nepotřísní sekrety. A pár
chvil přechodně zakonzervovaných v mysli ochotně zpráchniví s námi.
To vše ovšem autor sděluje s výrazně podmanivým potenciálem. Razance
textů spočívá v jejich úžasné impertinenci a je rovněž zásluhou
pohotového překladatele. Absolvovat Faberův soubor povídek znamená obohatit
se (o nelichotivou, ale přesto vítanou zkušenost) a dostat drsně strohé
rozhřešení.
Hodnocení: 90 %
Ukázka:
„Udělejte to! Prostě… to čapněte!“ vykřikne jeden muž, zcela
vyšinutý z mučivého očekávání. Kolegové se do něj pustí, syčí na
něj a brblají, celí vyděšení, že by neslušné chování v tak
zásadním okamžiku mohlo slečnu Soedhono vyprovokovat k tomu, aby
přezíravě odkráčela ze sálu a nechala je všechny neuspokojené. Ona ale
všechny zmátne, k jejich velké radosti přejde ke stolu a se slabounkým
úsměvem se chopí rukojeti mačety.
„Med v samčím květu“, přede, „vylučují tři intrakarpelární
či septální žlázy neplodného pestíku. V samičím květu se za laloky
periantu objeví odpovídající blizna jen pár dní předtím, než začne
být receptivní. Když je připravená, začnou tři masité laloky na své
vnitřní straně vylučovat viskózní nektar…“
Michel Faber, Fahrenheitova dvojčata, Kniha Zlín, Zlín, 2008, překlad
Viktor Janiš.
Napsat komentář