Michio Kaku – Hyperprostor

Kdo by se domníval, že kniha je pro normálního smrtelníka k neučtení, neboť je to vlastně vyšší fyzika, kteroužto většina kulturních lidí zavrhla v den prvního setkání, mýlil by se. Na takový problém jsou totiž i fyzikové krátcí. Jediný způsob, jak ho když ne vyřešit, alespoň srozumitelně popsat, je koláž fyziky, filozofie, historie a trochy psychologie. Když se to všechno namíchá ve vhodném poměru a podává srozumitelným a čtivým jazykem, má čtenář vystaráno. Ani vzpomínky na newtonovskou fyziku nebo Einsteinovu teorii relativity nebudou příliš namáhavé.

Kaku je připomíná spíše proto, aby čtenáře ubezpečil, že nejsou pro pochopení knihy příliš důležité. Jednak už stejně neplatí, když vstupujeme do vyšších rozměrů, a hlavně, jde o čtenářovu představivost, nikoliv přesné výpočty. Ten, kdo tedy od školních let nemůže spát, protože stále nepochopil, proč při nadsvětelných rychlostech plyne cestovatelům čas pomaleji, má možnost. A nejen to. Teorie strun, Schrödingerova kočka nebo Velký třesk, to jsou jen některá témata, která Kaku předkládá k pochopení bez vzorců a přemrštěných nároků na známky z matematiky na zažloutlých vysvědčeních čtenářových.

Autor ale nezůstává jen u vysvětlení pro ty, kteří doposud „nepochopili“. Kniha je zároveň historickým exkurzem popisujícím, jak se dnešní pohled na hyperprostor vyvíjel. Těžkosti, které překonávali argonauti vědy, kličkující mezi teoriemi relativity a kotvící beznadějně své lodě v mořích Planckových konstant, jen utvrzují autora v tom, že nejsme zdaleka u konce. Sám vidí budoucnost vyřešení vyšších rozměrů velmi nadějně, stačí pár tisíc, nejvýše milionů let, sebrat energii z několika hvězd ve vedlejších galaxiích a oříšek je rozlousknut.

Ještě lépe působí jeho filozofický nadhled na celou složitou strukturu teorií vesmíru. Na závěr určitě potěší jeho úvaha o tom, proč se během pár tisíc let tak rozešly, ba spíše rozkmotřily, vědy jako matematika a filozofie. Když ještě v antickém Řecku nebylo mezi nimi rozdílu a patřily k jedné vědě. Stejně tak se zajímavým způsobem dokáže zabývat i vztahem matematiky a fyziky. Že k tomu má správný nadhled ukazuje i jeden jeho citát rektora univerzity: „Nechápu ty rozdílné nároky jednotlivých kateder. Proč pořád žádají fyzikové dražší a dražší přístroje, když matematikům stačí dát jen papír, tužky a odpadkové koše? A katedra filozofie je ještě lepší, tam ani nechtějí ty koše.“

Michio Kaku si dává pozor, aby nepřekročil tajemné břehy fantazie. Stále zůstává na půdě vědy, byť s použitím populárního jazyka. I takové věci, jako je stroj času, bere do rukou opatrně, ačkoliv k nim má mnoho co říci. Opatrnost je na místě; ne že by Kaku neuměl s takovými věcmi zacházet, ale nechce připravit čtenáře o vědomí, že je to věc neobyčejně křehká, které se zatím mohou dotknout jen vyvolení.

Co ovšem přitáhne i doposud k fyzice nejzatvrzelejšího čtenáře, je jedno téma, kterým je kniha lehce protkána – stroj času. Je to tak, i ten lze pojmout vědecky, byť se asi většina z nás s ním setkala jen na půdě sci-fi. Samozřejmě, knížka nepřináší návod na podomácku vyrobený přístroj, který čtenáře zanese do libovolného století, ale s použitím výrazů jako např. červí díry Kaku alespoň zájemcům vysvětluje, proč takový návod nemohou mít. A co bychom museli mít, aby takový stroj času sestrojit (možná) šel.

Kaku dokázal popsat složité téma skutečně zevrubně. Pomalu, postupně přechází z mikrokosmu, miliardkrát menšího, než je elektron, do našeho vesmíru, ale i těch okolních, jako by to byly místnosti v domě. Opírá se přitom nejen o osvědčené autority jako Newton, Bohr, Planck nebo Einstein, ale také o knihy z 19. století, kdy průkopnická cesta do dalších rozměrů začala. S jejich pomocí názorně demonstruje, že když nedokážeme pochopit existenci dalších rozměrů, můžeme na to jít obráceně – vcítit se do mysli bytostí, které žijí v dvourozměrném světě a nedokáží pochopit náš svět. Hned to jde lépe, třeba jako v citované knize Nestvůra odnikud nebo řadě dalších: Plochozemi od Edwina Abbota z roku 1884 či Wellsově Podivuhodném případu Gottfrieda Plattnera. Svoje ale dokázal k tématu říct také Oscar Wilde v příběhu Strašidlo cantervillské. Určitě se najdou čtenáři, kteří si udělají poznámku, že právě tito průkopníci moderní teoretické fyziky, byť ve své době považováni za bláznivé fantasty, by také stáli za přečtení. Einstein to udělal, a jak to dopadlo, víme.

Ukázka:

Léta 1890–1910 lze považovat za zlatý věk čtvrtého rozměru. Byla to doba, kdy myšlenky pocházející od Gausse a Reimanna pronikly do literárních kruhů, do avantgardy i do uvažování široké veřejnosti a ovlivnily trendy v umění, literatuře a filozofii. Nový filozofický směr, teosofie, byl hluboce ovlivněn vyššími rozměry.

Na jedné straně seriózní vědci tohoto vývoje litovali, protože Reimannovy přesné výsledky byly zataženy do bulvárního tisku. Na druhé straně měla popularizace čtvrtého rozměru svou kladnou stránku. Nejenže zpřístupnila pokroky matematiky široké veřejnosti, ale posloužila též jako metafora, která obohatila kulturní proudy.

Historička umění Linda Dalrymple Hendersonová ve své práci Čtvrtý rozměr a neeuklidovská geometrie v moderním umění tuto myšlenku rozvádí a tvrdí, že v uměleckém světě čtvrtý rozměr ovlivnil rozhodujícím způsobem vývoj kubismu a expresionismu. Píše: „Právě mezi kubisty byla rozvinuta první a nejdůslednější teorie umění založená na nových geometriích.“ Pro avantgardu symbolizoval čtvrtý rozměr revoltu proti výstřelkům kapitalismu, jehož tíživý pozitivismus a vulgární materialismus podle nich dusil tvůrčí vyjadřování. Například kubisté se bouřili proti nesnesitelné aroganci apoštolů vědy, kteří podle nich odlidšťují tvůrčí proces.

Michio Kaku, Hyperprostor, Dokořán, Praha, 2008, překlad Petr a Dagmar Libovi.