Michio Kaku, Jennifer Thompsonová – Dále než Einstein

Český čtenář zkrátka vnímal knihu Dále než Einstein krátce poté, co se otřepal z četby Hyperprostoru. A pak tedy očekával, že druhý titul bude buď pokračováním, nebo doplňujícím vysvětlením. Nakladatelství tady zjevně usoudilo, že když byla dobrá jedna kniha, povede se stejně i druhé. Teorie superstrun, vícerozměrný prostor nebo putování v čase prostřednictvím černých děr, to vše už tady bylo před pár měsíci a jinou formu tomu dodala spíše změna překladatele než přidaná hodnota další knihy japonského fyzika a jeho kolegyně.

Co tedy kniha přináší nového pro ty, kteří se samovzděláváním snaží prokousat vyšší fyzikou? Určitě zaslouží pozornost čtenářovu poměrně podrobný popis vzniku vesmíru, tedy několik málo okamžiků krátce po Velkém třesku (asi 300 tisíc let). Stejně tak je velmi dobře rozebrané ranné období našeho prostoru (asi jedna miliardtina vteřiny). Kdo doposud neměl šanci pochopit, že tady skutečně stovky tisíc let pravděpodobně byla taková skrumáž částic, že nebyly schopny se ani srovnat do něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo atomy, neřkuli molekuly, ten dostal v knize šanci, která se už pravděpodobně nebude v životě zvídavého čtenáře opakovat.

Dobré, ale hlavně aktuální téma, je debata o antihmotě. Mnohý z nás jistě slyšel o vybudování supermoderního urychlovače částic, ve kterém chtějí vědci nasimulovat cosi jako Velký třesk. Vedlejším produktem tohoto pokusu by mohl být také vznik jakési miniaturní černé díry, kterým se Michio také podrobně věnuje. Kniha vysvětluje, jak jinak než poutavou a srozumitelnou formou, co taková černá díra obnáší. Slabší nátury by tuto pasáž neměly číst před usnutím. Jejich spánek by mohly provázet hrůzostrašné sny o tom, jak miniaturní kulička ve švýcarském institutu vysaje celou naši sluneční soustavu, i když se „vědci“ dušují, že něco takové není možné. Bohužel to stále nemají podložené praktickými zkušenostmi. Krátké „opáčko“ z teorie relativity pak čtenáře když nepotěší, tak rozhodně nezarmoutí.

Kniha Dále než Einstein je tedy „opět“ dobrá. Škoda jen, že vydavatel poskytl autorům medvědí službu a vydal krátce po sobě dvě velmi podobné knihy. Během chvilky tak snížil popularizační potenciál obou, když se s tím dalo jistě vypořádat jinak a lépe. Připustíme-li, že opakování je matka moudrosti, pak nezbývá, než považovat knihu za dobrý počin ke zmoudření všech těch, které nevědomí věcí za hranicemi naší představivosti bolí. U teorie superstrun však musel i nejzvědavější čtenář zívat a u obrázku superkrychle marně vzpomínat, kde už podobnou malůvku viděl.

Ukázka:

Může se zdát trochu směšné, že my lidé jsme schopni mluvit tak nenuceně o obrovských teplotách a vůbec událostech, které by naši zemi i celou galaxii roztrhaly na cucky. Když Steven Weinberg psal o zrození vesmíru, upřímně připustil: "Nemohu popřít, že mám jakýsi pocit nereálnosti, když píši o prvních třech minutách (trvání vesmíru, rec.) jako o něčem, co je nám doopravdy známé.
Výroky o velmi raném vesmíru jsou skutečně stále založeny jen na teorii. Je však fakt, že i když se detaily zdají jakkoli fantastické, stále narůstá síla důkazů, které dosvědčují, že se stvoření vesmíru událo v souladu s předpovědmi kvantové teorie a teorie relativity.

Michno Kaku, Jennifer Thompsonová, Dále než Einstein, Argo, Dokořán, Praha, 2009, překlad Jiří Langer.