Milovník destrukce vydal Deník

Hlavní postavou je opět absolutní looser, který dávno ztratil nadvládu nad svým osudem, rezignoval na jakékoliv ambice. Jako kus hadru se potácí životem a už nevěří, že se někdy změní k lepšímu. Hrdinkou Palahniukova Deníku je urvaná servírka Misty, která pracuje v hotelu na americkém ostrůvku Potchkeysea. Nedávno se jí v autě otrávil manžel. Na krku jí zanechal dospívající třináctiletou dceru Tabi, svou matku Grace a hromadu dluhů. Misty svou práci z duše nenávidí. Nenávidí zazobané turisty, kterými se to na ostrově jenom hemží a kterým dělá otroka. Nenávidí svoji tchýni Grace, která jí neustále připomíná její promarněný život a kdo ví proč Misty nabádá, ať začne znovu malovat.

Misty totiž nebyla vždycky obézní upocenou matronou s povislými ňadry. Kdysi studovala umění. Ještě předtím byla dcerou servírky, se kterou bydlela v přívěsu, ale dostala se na vysokou. Od mládí kreslila a toužila se stát slavnou umělkyní. Na škole potkala Petera Wilmota, extravagantního hnusáka ve vytahaném svetru, který se všem ošklivil, jenom na Misty udělal velký dojem. Doslova ji uhranul a přesvědčil ji, aby se s ním odstěhovala na jeho rodný ostrov Potchkeysea. Tam Misty zjistí, že celý ostrov se svými domy, lidmi a romantickými zátokami jakoby vypadl z jejích obrazů, které dosud nakreslila. Nikdy předtím přitom na ostrově nebyla. Na Potchkeysea je šťastná. Porodí dceru a několik let žije spokojeně. Až do doby, kdy začnou ostrov okupovat turisté a rodina Wilmotů začne závratně chudnout. A samozřejmě – dokud se nepokusí o sebevraždu její manžel. Ten leží v komatu v nemocnici. Misty je zoufalá, na manžela se zlobí, a začne si o všem psát deník. Po čase zjistí, že měl Peter zvláštního koníčka. Zahlazovat místnosti domů, které opravoval, a zanechávat tam podivné vzkazy. Od této chvíle se rozjíždí zápletka plná mystiky a napětí, s typickým palahniukovským přesahem.

Jste-li buddhistickým mnichem, opakujete si mantry pořád dokolečka. Ne proto, abyste se zavděčili božstvu, ale protože lidská paměť stojí za pendrek. Neustálým opakováním si připomínáte zásady, podle kterých byste se měli řídit. Ani Chuck Palahniuk ve svých knihách nenabízí vlastně nic nového. V různých obměnách nám v podstatě servíruje totéž.
V Deníku Palahniuk své hrdiny podle svého zvyku ani trochu nešetří. Ponižuje je a trýzní, vraždí je po tuctech. Nejvíc to samozřejmě odnese hlavní hrdinka Misty. Nejdřív ji poníží, potom totálně zmate a nakonec ji vyhladoví, vykrvácí a otráví. Misty nicméně tohle všechno přežije. A je potom, alespoň tak nám to Palahniuk předkládá, mnohem lepší než předtím. Což je leitmotiv, který se opakuje v každé z Palahniukových knih. Jedině totální destrukcí všeho, v co věříme, co vlastníme a co máme rádi, můžeme pochopit podstatu toho, čím jsme, po čem toužíme a kam směřujeme. Jedině z nesmírného utrpení vzniká skutečné a ryzí umění. Po takovéto „ozdravné“ kůře v sobě arzenem nadopovaná Misty znovu nachází malířku a začíná kreslit, a to i poslepu, ta nejúžasnější díla. Vymaňuje se z otroctví snobů, aby upadla do dalšího. Málem zemře, všechno chce vzdát, ale nakonec, i když vlastně svůj boj prohrává, povstává jako bájný Fénix z popela, čistší a uvědomělejší. Palahniuk nám na novém příběhu povědomými postupy znovu ukazuje relativitu postavení člověka ve společnosti. Zpochybňuje nezvratnost a neměnnost údělu jednotlivce v zaběhlém řádu a klade důraz na možnost volby, kterou vždycky máme. Varuje nás před údělem herce v Truman show, kterým se můžeme stát, aniž bychom si toho všimli. Myslím, že podobných varování není nikdy dost, proto dávám Deníku palec nahoru.