Muriel Barberyová – S elegancí ježka

Obě vypravěčky příběhu, domovnice Renée a dívka Paloma, žijí v domě plném aristokratů, kde se schází v mnohém typicky francouzská směska bývalých „osmašedesátníků“ (Palomini rodiče) a také zhýčkaných dětí bohatých průmyslníků, které plamenně rozpráví o Marxovi. Jen o pár pater nad domovnicí bydlí dvanáctiletá Paloma, která je rozhodnutá spáchat sebevraždu a podpálit dům. Ještě předtím se ale rozhodne pátrat po nějakém krásném okamžiku, pro který stojí za to žít, protože „jestli je na světě něco, kvůli čemu stojí za to žít, tak bych to nerada prošvihla“, a píše si proto číslovaný „deník pohybů světa“. A výsledek jejího intelektuálního úsilí, číslované komentáře nazvané „hluboké myšlenky“, tvoří podstatnou část románu. Osudy obou vypravěček se začnou sbližovat, nejprve nepřímo, prostřednictvím dvou pohledů na ty samé události, a nakonec vede až k vlastnímu setkání, které je pro obě stejně překvapivé jako osudové.

Pro francouzskou spisovatelku a filozofku Muriel Barberyovou se příběh svérázné domovnice a její mladé přítelkyně stává iniciačním výletem do nitra všednodennosti a odhaluje její krásu i bolest. 54letá vdova se snaží za každou cenu stylizovat do role nepříliš inteligentní a lehce zanedbané domovnice, ke které patří klasické atributy, jako je puštěná televize, kocour Lev (pojmenovaný po Tolstém) a odměřené chování. Potají však do svého bytu pronáší tašky plné filozofických spisů nebo románů ruských klasiků, nad kterými s vtipem a elegancí přemítá o tématech, jako je smysl umění nebo fenomenologie, které konfrontuje s vlastní všednodenností. Její vlastní životní příběh je cestou za osvobozením duše, za vykročením z role, kterou jí přisuzují společenské předsudky.

Hra s žánry a atributy realistických románků má v knize S elegancí ježka parodický a komický efekt, ale ve výsledku je stále v jejich zajetí. Třeba intelektuální koketování s japonskou kulturou, kterou ve své samotě obě hrdinky pěstují a která se později zhmotní v postavě nového nájemníka Kakuro Ozuy, jenž v sobě nese její ideální prototyp, zavání jen dalším „románkovým“ klišé. Člověk z tak odlišné kultury, která má zvýšenou vnímavost pro detaily, totiž začne odhalovat i tajemství domovnice Renée. Občas jako bychom se pohybovali na samé hranici kýče, jakémsi výprodeji sentimentálních motivů a citové podbízivosti. Na to je ale S elegancí ježka příliš „filozofická“ kniha a její závěr teorii kýče rozhodně neodpovídá.

Sentiment tu ale bezpochyby je, což ještě nemusí znamenat nic špatného. Čas, který nemilosrdně uplývá, touží obě hrdinky zachytit a pochopit do detailu jeho význam, a tím i význam vlastního bytí. Barberyová se vyžívá v zaznamenávání esenciálních pocitů, jako je vychutnávání jídla, chuť čokolády, vůně kamélií, prostření ubrusu kvůli jedinému kousku oříšku nebo pojídání mirabelek s nejlepší přítelkyní. Román se tak stává cestou za oním „vždy v nikdy“, za nadčasovou, dokonalou formou ukrytou v prchavých krásách všednodenního světa.

Skrývání pravého „já“, kontrast stoického Japonce nahlížejícího do lidských duší, pokrytectví francouzské smetánky a ironické komentování událostí v domě prostřednictvím dvanáctileté intelektuálky pak v románu S elegancí ježka vytvářejí pestrou směs ingrediencí, ze které se vyloupne téměř pohádkový příběh o tom, jak cesta osvobození duše od předsudků okolí vede napříč společenskými vrstvami. Kniha Muriel Barberyové je prosta velkých gest a vášní, naopak, dominuje v ní tiché spiklenectví beze slov, do kterého se autorka zapojuje občasným intertextuálním pomrkáváním na čtenáře. Už samotná koncepce románu, jež je založená na prolínání „teorie s praxí“, připomíná romány Milana Kundery, zde ovšem mnohem stravitelnějším a hlavně zábavnějším způsobem.

Román S elegancí ježka by také s přehledem mohl fungovat jako svérázný úvod do filozofie. Renée celou knihou trousí maximy hodné předních filozofů, na rozdíl od nich však ty její mají oporu v jejím životním příběhu, jsou jeho ilustrací, jinak bychom nepochopili, proč „jedna kamélie dokáže změnit náš osud“. I jazyk knihy plyne jakoby nehmotně, střídmá jemnokresba se střídá s decentním humorem a ironií, jen v závěru se zvedne mohutnější proud – v souvislosti s tím, jak se katarze příběhu v návalu silných emocí sune vstříc čtenáři. Jak jinak, S elegancí ježka je přece román s velkým R.

Metafora stojící v názvu knihy ilustruje nejen obratné manévrování s taškou nacpanou filozofickými spisy před zraky snobských nájemníků nebo křehké tajemství vnitřního světa mladé dívky. Muriel Barberyová charakterizovala v jednom rozhovoru své hrdinky takto: „…vlastně mají charakter ježka: pichlavé navrch, něžné uvnitř, bodliny jim pomáhají udržovat odstup a uvnitř se skrývá krása, divokost, samota a elegance. Ježek se jako jedno z mála zvířat brání bez boje a zraňuje bez útoku.“

Ukázka:

Mým nitrem defilují pláčem oživené vzpomínky. Vidím celý svůj pokoutný život samotářského ducha, veškerou svou poutnickou četbu, listopadový déšť smáčející krásný Lisin obličej, kamélie navrátivší se z pekel a spočinuvší na mechu chrámu, spoustu šálků čaje v přátelském teple, krásná slova z dívčiných úst, zátiší, která byla tak wabi, věčná podstata odrážející zvláštní paprsky, nečekaně přicházející konejšivé letní deště, vločky tančící monotónně v srdci a nakonec čistá Palomina tvář ve starobylém japonském rámu. Pláču, z očí mi nezadržitelně kanou krásné velké vlahé slzy štěstí, zatímco všichni okolo nás zmizeli a zbyla pouze vzpomínka na pohled muže, v jehož společnosti cítím, že někým doopravdy jsem. Tento muž mě bere něžně za ruku a v jeho úsměvu se zračí všechna vřelost světa.
- Děkuju, podaří se mi ze sebe vysoukat.
- Můžeme být přáteli, řekne. Anebo čímkoli budeme chtít.

Muriel Barberyová, S elegancí ježka, Host, Brno, 2008, překlad Petr Christov.