Několik pohledů do Skinnerovy (Pandořiny) skříňky

Po pravdě řečeno ovládat a ovlivňovat mysl je lidským zájmem odnepaměti. Ale až ve dvacátém století se podařilo oprostit tyto snahy a zejména jejich výsledky od okultismu, potažmo šamanismu a dát jim čistě vědecký ráz. Není proto překvapením, že zmíněný exkurz v knize otevírá kapitola o B. F. Skinnerovi, který se rozhodl, že má-li být dvacáté století v psychologii stoletím revolučním, je třeba začít s čistým štítem. Svými pokusy na zvířatech proto vyvrátil celou řadu doposud dogmaticky uznávaných psychologických pravidel o chování jedince a ty ostatní alespoň důkladně zpochybnil. Tvrzením, že vědomí, resp. mysl ve skutečnosti vůbec neexistuje, tak otevřel dveře do světa neomezených možností práce s lidským mozkem celé řadě svých následných kolegů-experimentátorů.

V dalších příbězích je pak čtenář poměrně často překvapen tím, co všechno se dá dělat s lidskou myslí, aby byl na závěr postaven před lakonický fakt, že úzkost se nejlépe odstraňuje skalpelem a děsivé představy koncentrovaným alkoholem, aplikovaným injekční stříkačkou do provrtané spánkové kosti. Stejně užaslý pak bude čtenář, když se krok za krokem ponoří do myšlenkových pochodů, při kterých uděluje zkoumaný objekt kamarádovi bolestivé elektrošoky za každé jeho přeřeknutí.

Slaterová na pomyslném prkně psychologického diskurzu volně surfuje mezi mantinely odborného textu a populárně naučných statí. Laik není nikde zastrašen přílišnou odborností, která, pokud se nevyhnutně vyskytne, je citlivou formou vysvětlena. Ani již poučený čtenář nemá důvod pravidelně zdvihat znuděné obočí, příběhy o cestách do hlubin mysli jsou zkrátka poutavé i pro toho, kdo už o tom kdysi četl. Co ovšem občas pokazí tuto harmonii, je nepřímé poukazování na židovský původ některých psychologů. Při takovéto příležitosti je připomínáno, jak se svět k této komunitě choval a chová, což poněkud kazí výše uvedený ráz textu. Didaktická nezávislost je totiž v tu chvíli ta tam a vyvstává otázka, zda byli protagonisté příběhů vybíráni skutečně dle kritéria „nejlepší z nejlepších“.

Co také působí poněkud zmateně, je název knihy. Původní Opening the Skinner’s Box bylo v tiráži změněno na pouhé Skinner’s Box, což by ještě nebylo nic, co snižuje hodnotu knihy. Proč se ale překladatel rozhodl knihu v českém jazyce nazvat Pandořina skříňka, je záhadou. Pod tímto již poněkud provařeným sémantickým znakem si lze představit v podstatě cokoliv, a proto se nedá předpokládat, že by kniha již svým názvem přitahovala zájemce o slavné psychologické experimenty. Z marketingového hlediska tedy jistě kontraproduktivní tah a nezachrání jej ani podtitul, který je již podstatně sdílnější a výstižnější (Nejvýznamnější psychologické experimenty dvacátého století).

Ukázka:

Nic zlého se tady nestane. Nic zlého se tady nestane. Několikrát si to sami opakujete, zatímco následujete experimentátora z cely do další podobné místnosti, kde nestojí žádné elektrické křeslo, ale obrovský generátor s tlačítky, které se lesknou jako drobné mince, pod nimiž je vyznačena síla napětí – 15, 30, 45 a tak stále dál, až ke 450 voltům. „Nebezpečí, nejvyšší impulz, XXX,“ stojí napsáno u tlačítka s nejvyšším napětím. John F. Kennedy. Co znamená to prostřední písmeno, nemůžu si to jméno vybavit. Francis, Frederick, Fernando? Nebo snad Felix? Začínáte vážně uvažovat o Kennedyho prostředním jménu; občas se vám to stává – myslíte na nesprávnou věc, abyste nemuseli myslet na tu správnou. Francis, Frederick, Fernando? Mezitím experimentátor říká: „Přečtěte tato slova v uvedeném pořadí Dirkovi do mikrofonu. Za každou chybu, jíž se dopustí, aplikujte jeden impuls. Začnete s 15 volty a budete zvyšovat intenzitu. Mohu do vás na zkoušku pustit proud?“
Experimentátor vám umístí na kůži zoubkovaný přístroj, a vy ucítíte pár horkých špičáků, polibek elektrického rejnoka. Trhnete sebou. „To bylo 45 voltů,“ říká experimentátor, „jenom abyste věděl, jak vypadá trestání.“ Dobře, dobře. Začínáme.

Lauren Slater, Pandořina skříňka, Dokořán, Praha, 2008, překlad Jan Kosek.