Nenalezený Gabrielův dar

Nadaný dospívající chlapec,
který čelí mizerné rodinné situaci a projeví se jako silná osobnost, to
je správný námět na srdceryvný příběh. Navíc maluje a zajímá se
o historii umění, takže je v románu spousta odkazů k malířům.
Čtenář si nejen zapláče, ale ještě se vzdělá! Gabrielův dar,
třetí do češtiny přeložený román Hanifa Kureishiho, má všechny
předpoklady, aby se stal dobře prodávaným zbožím.

Hanif Kureishi není žádný
neznámý autor. Již dva jeho scénáře se objevily v nominaci na Oscara a
ten druhý, film Venuše, Oscara dokonce
získal. Jeho románová prvotina, Buddha z předměstí (česky
1997), vyhrála britskou Whitbread Award za nejlepší debut roku a dočkala se
i převedení do seriálu. Jelikož je Kureishi britský spisovatel
pákistánského původu, je jeho tematika zřejmá: problém
přistěhovalectví a národnostních menšin. Platí to ale především
o jeho rané tvorbě. Poslední díla se spíše soustředí na lidské vztahy
a neskrývanou sexualitu. Jak se tedy projevuje tento vývoj tvorby
v posledním česky vydaném románu Gabrielův dar? Překvapivě
téměř vůbec.

Hlavní postavou románu je blonďatý chlapec Gabriel. Nejedná se
o žádného imigranta, anebo to alespoň není v románu řečeno. Do
příběhu vstupujeme ve chvíli, kdy od rodiny odešel Gabrielův otec, ke
kterému má chlapec silný vztah. Matka začíná pracovat jako servírka, aby
uživila rodinu, a pro chlapce najímá au-pair – tlustou Hanu, která neumí
dobře anglicky. Tato postava je v románu poměrně zvláštní. Kureishi ji
vystavěl jako uprchlici z postkomunistické země s velmi náznakově
naskicovanými vlastnostmi, jejichž veškeré parametry se týkají tloušťky.
Těžko říct, z které postkomunistické země musela Hana utéct, ale od
spisovatele, k jehož výrazným tématům patří imigrace, lze očekávat
propracovanější charakter postavy uprchlíka do Británie.

Pointou celého děje je vyspělá snaha
Gabriela, s nímž je ze všech stran jednáno jako s dospělým člověkem,
postavit svého otce na nohy. Vykreslení a propracování postav je ale
problémem celé knihy. Autor přiděluje každému jedinci jednu výraznou
vlastnost, na které vystaví celý charakter. V příběhu tak sledujeme
jednání velmi plochých postav, které mohou provádět prakticky cokoliv,
aniž by to čtenáře jakkoliv vzrušovalo.

Zajímavé nejsou ani jazyk, ani kompozice díla. Nepříliš obdivuhodný
překlad Martina Karlíčka a Patricka Ungermanna potvrzuje, že více hlav
neznamená zákonitě větší schopnosti. Fádní způsob vypravování
narušují pouze nepřirozené dialogy a nudné úvahy o životě.
V některých částech se ale tato narušení mění v nekonečnou analýzu
špatně vystavěných postav, takže je téměř nutné tyto části
přeskočit, abyste s mdlobami nemuseli navštívit svého praktického
lékaře.

Snad jediná potencionálně zajímavá část knihy je postava Gabrielova
otce. Zestárlá rocková skorohvězda, která fetuje, pije a odmítá pracovat,
jelikož se to neslučuje s filozofií „šedesátek“. Otec nepřijímá
koloběh současného světa a pomalu se propadá na samé dno společnosti.
Lpění na vlastních ideálech z něho vytvořilo trosku, které nezbylo nic
než rezignace. Jestli otec dopadne na samé dno, anebo ho vlastní syn dovede
k důstojnému životu, vám bude zřejmě jedno. Gabrielův dar není
srdceryvný román, a to především kvůli neskonalé povrchnosti a
tendenčnosti svého zpracování. Nezodpovězena zůstává i otázka, co je
vlastně tím Gabrielovým darem.

Ukázka:

Na rozdíl od ostatních kluků v jeho věku ještě nikdy nechodil
s žádnou holkou. Naštěstí byla v Bubnu jedna místnost, která byla
vyhrazena sexu. Pár holek tak pobavila jeho nevinnost, že mu udělaly drobnou
laskavost: zatáhly ho na jednu ze špinavých matrací a připravily ho
o panictví. Střídaly se na něm tak, aby jedna z nich vždy mohla zároveň
uklidňovat plačící mimino, a nepřerušit tak absurdní obřad.
„Na tohle jen tak nezapomeneš, chlapečku,“ ušklíbla se pak jedna
z nich.
„Ne, myslím, že ne,“ odpověděl.

Hanif Kureishi, Gabrielův dar, Mladá fronta, Praha, 2008, překlad Martin
Karlíček a Patrick Ungermann.