Olga Tokarczuková – Anna In v hrobech světa

Také bohové podléhají osudu. Když přijde chvíle, kdy bůh či bohyně uslyší uvnitř sebe jasný hlas toho, co dělat, není zbytí. Také oni musí podstoupit dlouhou cestu, jejíž konec se zdá zahalen mlhou – a může skončit jakkoli. Protože osud, který zachovává řád a harmonii světa, má větší moc než oni sami.

Sumerská bohyně Anna In, Inanna, jednou pocítí své osudové volání. Musí sejít do podsvětí a smířit se se svou sestrou-dvojčetem, vládkyní smrti, která zahořkle přijímá do své říše každého z města živých, jehož čas nadešel. Z podzemní říše ale není návratu. Paní smrti je temná, cholerická, po celé věky trpí tím, že zatímco její sestra Anna In kypí životem a energií, jediným svým dotekem daruje život i neživým věcem, ona se musí smířit s chladem a temnotou. Zatímco Annu In lidé milují a ona si užívá jejich obdivu i zástupu milenců, Paní Druhá Strana zalévá své mrtvé milence do plexiskla a nezná lásku.

Avšak rub vždy potřebuje líc – ne nadarmo existuje na světě noc a den, bílá a černá, jin a jang, dobro a zlo, život a smrt. Když vládkyně podsvětí připraví Annu In v záchvatu zuřivé radosti a zadostiučinění o život, začne umírat pomalu a bolestně ona sama. Je proto potřeba najít náhradu – někoho, kdo se obětuje a dobrovolně přijme smrt, aby se bohyně života Anna In mohla navrátit z podsvětí, její sestra se uzdravila a řád světa zůstal zachován. Protože nelze oživit někoho jen tak, bez následků – ani paní smrti nemá takovou moc. Tu má jen nezištně milující bytost – a je jedno, jestli je to bůh nebo člověk.

Starobylý mýtus o bohyni Inanně, která sestoupí do podzemí, najde svou sestru, přemůže samotnou smrt a opět se navrátí do světa živých, je skutečný – nalezneme ho zaznamenaný na sumerských hliněných destičkách. Tokarczuková se snaží tento mýtus oživit a udělat ho co nejskutečnější, co nejbližší dnešnímu čtenáři. Ve své snaze uspěla ale jen napůl. Lidé v jejím vyprávění sice mají veškeré technické vymoženosti dnešního světa, avšak punc starobylosti a s ní spojeného patosu přesto nelze příběhu odejmout.

Dnes už není možné spasit svět pouhou svou existencí a láska ani smrt již nemají ono starověké výsadní postavení, nevnímáme je tak fatálně. Snad proto i přes perfektní stylistickou vybroušenost a vytříbené metafory příběh čtenáře nepohltí. Mezi ním a znovuoživeným mýtem totiž stále zůstává jako propast či jako stěna oněch několik tisíc let, které dělí vznik mýtu a vznik knihy Tokarczukové.

Nejsou ale mýty dodnes čteny a do určité míry uctívány pro svůj slavnostní tón, hrdost a sebedůvěru hlavních hrdinů? Nemá si při čtení mýtů člověk uvědomit své postavení ve světě a svou nicotnost v porovnání s osudem řízenou existencí? Pokud ano, jen těžko se lze ztotožnit s něčím, co nás zdaleka převyšuje. V tomto ohledu tedy Tokarczuková oživila mýtus o Inanně opravdu precizně a bez jakéhokoli závdavku pro kritiku.

Ukázka:

Slunce a měsíc putují střídavě po vzdáleném nebi, jsou tu sotva vidět. Málokdy sem dopadá sluneční svit, ošklivý, posekaný, rumpsteak ze světla, cáry. Měsíc se rozpustil, stal se odstřižkem nehtu. Konečně zmizel. Ale zdá se mi, že slyším jeho černé světlo, odráží se od ocelových konstrukcí a zní mi v uších: je to divná hudba, několik tónů, které přecházejí v šelest, šumění. Myši se na chviličku zastavují na svých toulkách a s údivem na mě hledí – co tady dělá ta drobná žena, ten člověk, na koho čeká? Dokonce i ony to vědí – kdo tam vešel, už nevyjde, vždyť je to zřejmé, tak co očekává ta ubohá bytost? Klevetí mezi sebou, tetky. Házím jim drobky, mají raadost z kořisti. Důkladně si ji prohlíží.

Olga Tokarczuková, Anna In v hrobech světa, Kniha Zlín, Zlín, 2008, překlad Jan Faber.