Pavel J. Hejátko: Hlenobytí/Tanec kostlivců

P. J. Hejátko (*1975) je na první pohled zajímavý člověk, a to platí i pro slabozraké. Honosí se totiž titulem „nejopiercingovanější člověk v ČR“ a jeho tělo zdobí neuvěřitelné množství vytetovaných obrazců. Svou vizuální jinakost vyvažuje i neobvyklostí duševní: na FFMU vystudoval obory afrikanistika a rusistika, je příznivcem rastafariánského hnutí, zapřisáhlým odpůrcem USA... ale především básníkem a spisovatelem.

Jeho první básnická sbírka Hlenobytí pochází z období let 1995–2001. Nese vysvětlující podtitul „sbírka sociálně-politické poezie“, ale kdo by se těšil na úderné epigramy v duchu K. H. Borovského, dočká se překvapení. Zda milého, či nemilého, to už záleží zcela na vkusu čtenáře. Kritické postřehy o společnosti jsou totiž podány prostřednictvím básnických obrazů, které se svou neobvyklostí a bizarností často vzpírají interpretaci a mluví pouze náznakovým jazykem pocitů a intuice. Jakoby náhodné rýmy, těžko uchopitelné a prchavé motivy a hned zase velmi konkrétní obrazy, pomlčky, které podobně jako u Emily Dickinsonové rozbíjejí stavbu věty a zpochybňují její význam... V této spleti může čtenář rozeznat jednotlivá vlákna avizovaných sociálně-politických témat, ale nikdy je neuvidí jasně a odděleně.

I přesto, že nejde o prvoplánové satirické veršovánky, mají básně překvapivě jednoznačný tón. Doslova z nich čiší odpor k současné společnosti a jejím nešvarům, zejména k úplatnosti a nízkosti mocných – politiků, podnikatelů a podobně. Atmosféra celé sbírky by se snad dala popsat jako „polistopadové disidentství“. Autor se hlásí k odkazu Karla Kryla, ale v rozsáhlém poděkování zmiňuje i Magora Jirouse či americké beatniky.

Jak problematické je prolínání náročných poetických postupů a konkrétní společenské kritiky, si čtenář uvědomí, když nahlédne do novější autorovy sbírky Tanec kostlivců (2002–2005). Tematika i tvůrčí metoda zůstaly v podstatě stejné, poetická „složka“ však doznala několika změn. Jednotlivé básně se v první řadě slily do nepřerušeného proudu textu. A snad právě rozsáhlost vzniklého útvaru autora přiměla, aby poskytl čtenáři pevnější půdu pod nohama, zkrotil rozbujelou tříšť obrazů a metafor a odstranil z ní velkou část přebytečného materiálu. Verše získaly úderný rytmus, který přímo svádí k hlasitému přednášení (možná i skandování), a díky neustále přítomnému „já“ nebo „my“ text mnohem lépe drží pohromadě a působí srozumitelnějším dojmem.

Ať už se vám více zalíbí syrová neotesanost sbírky Hlenobytí nebo oproštěnější a stravitelnější Tanec kostlivců, poezie Pavla J. Hejátka vás jistě nenechá chladnými. A pokud se snad poezii ze zásady vyhýbáte, pokochejte se alespoň samotným básníkem a učte se respektovat jinakost.

Ukázka z Hlenobytí

Pod jednou, či pod obojí?!?

Utíkat z domova a nevědět kam?
To ploutev dvouocasá
zármutek z tří, čtyř stran
Pak stohy dopisů a řádek psaný
ve spisu vážně nedůležitý
Ostrá je vzpomínka jak sešit sešitý
hospodská ramínka a kabátec na židli
Když o stupínek níže
kde stojí pan kníže, jenž mává holí
Žijeme v době, kdy už je jedno
zda-li přijímáš pod jednou či pod obojí

Ukázka z Tance kostlivců

...
Stejní sedící na stejných
místech.
Člověk jen zírá na tu
odvahu? Silný žaludek?
Tehdy psali na mě posudek
o nepřizpůsobení.
Je včerejšek či zítřek?
Či je to snění?

Sám již nevím!
Doba smazává sebe samu.
A pravdu tvoří ze lží,
klíny vráží nám do mozku.
A my? Ještě se těšíme!!!
Na lobotomii.
Jsme morčata ze ztracených
ideálů.

Naivní billboardy – trapná,
jednoduchá hesla
jenom chytit se vesla
cílem je!
Zatuchlost a šeď v tak
kdysi krásné zemi,
kdo by se radoval?
Jsme za mřížemi
a láska žije s námi v žaláři!
...